Příloha č.1: „Album má vlastní osud“'
Během procesu s Adolfem Eichmannem, který se konal v Jeruzalémě v roce 1961, prosákly na veřejnost informace o Osvětimském albu. Eichmann hrál významnou roli v organizaci a logistice vyhlazení evropského židovstva tzv. Konečném řešení. Byl odsouzen k trestu smrti.
Během přípravy procesů proti Eichmannovi se v americkém tisku objevilo několik článků, které zmiňovaly album a Lili Jacob poskytla interview řadě periodik.
Tisk informoval o albu také během soudu s německými válečnými zločinci, kteří působili v Osvětimi. Tento soud proběhl ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963-1965. Dr. Erich Kulka vypovídal jako první o nalezení alba Lili. Během procesu byla odhalena identita SS fotografů, jednalo se o Bernharda Waltra a Ernsta Hoffmanna. Pracovali jako oficiální fotografové tábora a jako jedni z mála měli povolení fotografovat přímo v táboře. Během procesu byl Bernhard Walter několikrát vyslýchán a podařilo se mu zmást vyšetřovatele. Jeho zástupce Ernst Hoffmann zmizel na konci války a tak ho nebylo možné konfrontovat se zjištěnými skutečnostmi.
Na základě doporučení Dr. Kulky frankfurtský soud pozval Lili Jacob-Zelmanovic žijící ve Spojených státech k výpovědi. 3. prosince 1964 Lili svědčila s albem v ruce. Album sloužilo jako důkaz. I když soud žádal Lili, aby album bylo založeno k vyšetřovacím spisům, odmítla a ponechala si jej až do doby, kdy jej darovala Jad Vašem.
Příloha pro učitele: „Konečné řešení“
Úvod
Nacisté se dostali k moci v roce 1933, ale až ve druhé polovině roku 1941 se zaměřili na politiku likvidace židovského obyvatelstva. Implementace této politiky začíná s německou invazí do Sovětského svazu 22.června 1941. Historici se stále přou o významu rozkazu „Konečné řešení židovské otázky“ vydaném Hermanem Goeringem Reinhardu Heydrichovi v červenci 1941. Výzkumy ukazují, že masové vraždění mužů začalo v červnu 1941 a dále pokračovalo na ženách a dětech až v srpnu. Neexistuje Hitlerův písemný rozkaz na rozšíření vraždění, ale tento rozkaz existoval od podzima 1941, nejpozději na začátku roku 1942.
Ze Sovětského svazu se vraždění rozšířilo do Polska a dalších zemí Evropy.
Einsatzgruppen
Od 22.června 1941 čtyři zvláštní jednotky tvořené SS a německou policií společně s německými jednotkami zahájili systematické vyvražďování Židů ve východním Polsku a Sovětském svazu. Vyhledávali nepřátele Říši včetně komunistů a Židů a popravovali je.
Nejprve vraždili tak, že shromáždili lidi u jam, vykopaných za tím účelem. Židé museli odevzdat zavazadla, svléknout se a poté byli zastřeleni. Těla padala do jam, které Židi sami vykopali.
V jižních částech okupovaného Sovětského svazu byli tisíce Židů zavražděni rumunskými jednotkami. Od podzima 1941 začalo systematické vyvražďování Židů na území tehdejší Jugoslávie. Společně s vraždícími jednotkami se do násilí páchaném na Židech zapojili místní antisemitští obyvatelé. Do jara 1943 Einsatzgruppen a jejich přisluhovači zavraždili 1,4 miliónů Židů a tisice sovětských zajatců a Romů.
Vyhlazovací tábory
Pro Němce využití Einsatzgruppen prezentovalo několik problémů. Mnoho lidí bylo zapojeno do procesu vraždění, u některých se vyskytla neochota k plnění rozkazů. Docházelo k ohrožení utajení operace, protože se aktivně či pasivně účastnilo i místní obyvatelstvo. Vojenské autority kritizovalypoužití munice tolik potřebné na frontě.
Objevili novou metodu, která snižovala přímý kontakt mezi vrahem a obětí. Vytvořením táborů byly oběti přiváženi k vrahům, místo předcházejícího postupu, kdy vrazi přicházeli za oběťmi.
První vyhlazovací tábor Chelmno byl uveden do provozu v prosinci 1941. Tisíce Židů ze západního Polska (území Wartegau, které bylo připojeno k Německu) bylo zavražděno.
Konference ve Wannsee v Berlíně konaná v lednu 1942 představuje milník v rozvoji „Konečného řešení“. Vysoce postavení nacističtí představitelé diskutovali o implementaci v panevropském kontextu.
Deportace zahrnovaly několik fází. První fáze tzv. Akce (Aktion). Dále byli lidé shromáždění na tranzitním místě. Odtud tisíce putovaly do různých vyhlazovacích táborů. Někdy existoval mezičlánek, kdy byli přivezeni do ghett nebo tranzitních táborů. Ve východní Evropě při každé akci byli Židé pochytáni, aby doplnili kvótu deportovaných dobytčími vagóny. Cesta vlakem někdy trvala několik dnů za velmi krutých podmínek bez vody, jídla, základních hygienických zařízení a mnoho Židů zemřelo během samotné cesty.
Na území Generalgouvernementu (území přičleněné k Říši) postavili tři tábory Belzec, Sobibor a Treblinka. Většina polských Židů byla zavražděna během roku 1942 a prvních měsíců roku 1943, tak jako většina evropských Židů. V těchto třech táborech zavraždili 1,5 miliónu Židů, většina pocházela z Polska.
Na konci roku 1943 Židé, kteří ještě žili, byli deportováni na smrt, zejména do vyhlazovacího tábora Majdanek.
Od začátku roku 1942 byli Židé z celé Evropy deportovaní do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Tento tábor se stal hlavním místem vyhlazování evropských židů po uzavření ostatních vyhlazovacích táborů. Nejvíce vězňů zavraždili v létě 1944, kdy přijeli transporty z lodžského ghetta, Slovenska a hlavně z Maďarska. Nacisté v Osvětimi zavraždili minimálně 1,1 miliónu Židů z celé Evropy.
Posledními obětmi konečného řešení se stal čtvrt miliónu Židů, kteří zemřeli na pochodech smrti – masová evakuace vězňů z Polska a baltských republik do Německa jako reakce na postup Rudé armády.
Příloha č.2: Osvětim-Birkenau – historie tábora
Osvětim-Birkenau byl největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor, rozkládal se 60 kilometrů směrem na západ od Krakowa. Každý šestý zavražděný Žid zahynul právě na tomto místě.
Koncentrační tábor Osvětim, zřízený v květnu 1940 na rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera se rozkládal na místě, které bylo v roce 1939 po okupaci Polska přičleněno k Německé říši. Od června 1940 příjížděly do Osvětimi transporty polských politických vězňů, v březnu 1941 se v táboře nacházelo 10 900 vězňů, z nichž většina byla polského původu. Osvětim brzo proslula jako nejbrutálnější nacistický koncentrační tábor.
Koncem března 1941 přikázal Himmler vybudovat druhý tábor asi tři kilometry od kmenového tábora Osvětimi. Komplex dostal jméno Birkenau, nebo Osvětim II. Na začátku sloužil jako tábor válečných zajatců a později jako vyhlazovací tábor. Většina osvětimských vězňů byla shromážděna právě zde, Židé, Poláci, Němci a Romové. Právě zde panovaly nelidské podmínky včetně plynových komor a krematoria.
V polovině roku 1942 vznikl vedlejší tábor Buna-Monowice, který od roku 1943 tvořil pod označením Auschwitz III třetí sekci táborového komplexu. Jméno Buna pochází z továrny na umělý kaučuk – tzv. buna, továrnu vlastnila firma IG Farben, největší chemická továrna v Německu. Většina vězňů, kteří zde pracovali, byli Židé. Otrocká práce vedla k naprostému vyčerpání vězňů a potom přicházeli noví vězňové. Osvětim se skládala z 45 vedlejších táborů.
Osvětim nejprve řídil velitel tábora Rudolf Hoess a hlídali dozorci SS tzv.„Smrtihlavové“. Zaměstnance doplnilo několik privilegovaných vězňů, kteří za lepší podmínky a naději na přežití, byli ochotni se podílet na krutém řízení tábora.
Osvětim I. a II. obháněl čtyřmetrový plot z ostnatého drátu, hlídaný příslušníky SS ozbrojenými kulomety a puškami. U vnějších plotů stály v pravidelných rozestupech strážní věže.
Od března 1942 denně přijížděly transporty. Někdy přijelo několik vlaků během jednoho dne, přivážející tisíce budoucích obětí z ghett východní Evropy, západní a jižní Evropy. Během roku 1942 přijížděly transporty z Polska, Slovenska, Nizozemí, Belgie, Jugoslávie a Protektorátu Čechy a Morava. Židé stejně jako Romové byli deportováni i v průběhu roku 1943.
V březnu 1943 do Osvětimi přijelo 19 transportů ze Soluně. Maďarští Židé se v Osvětimi objevili v roce 1944 společně se Židy ze zbývajících polských ghett.
V srpnu 1944 žilo 105 168 vězňů v Osvětimi a Birkenau a daších 50 000 židovských vězňů v různých vedlejších táborech. Počet vězňů v Osvětimi stále stoupal, přestože byla úmrtnost vysoká způsobená vyvražďováním, hladověním, otrockou prací a nakažlivými nemocemi.
Při příjezdu na rampu do Birkenau byli Židé násilně vyhozeni z vagónů bez zavazadel a přinutili je rozdělit se na muže a ženy do dvou zástupů. Důstojníci SS včetně nechvalně proslulého Dr. Mengeleho prováděli selekce. Větší část vězňů tak byla okamžitě po příjezdu poslána na smrt. Některé odvedli stranou a čekaly je nucené práce. Těla zavražděných spálily ve stejný den. Vybrané na práci odvedli do „karantény“, kde je ostříhali, a přidělili jim pruhované vězeňské uniformy a provedli registraci prostřednictvím tetování na levé ruce. Většina vězňů byla vyslána na práci v Osvětimi I., Osvětimi III. a do vedlejších táborů. Naděje na život byla prodloužena o několik měsíců.
Každodenní rutina se skládala z mnoha povinností: budíček za tmy, srovnání lůžka, ranní apel, cesta do práce, dlouhé hodiny těžké práce, fronta na nedostatečné jídlo, návrat do tábora, kontrola bloku a večerní apel. Během apelů vězni stáli dlouho v nedostatečném oblečení bez ohledu na počasí. Když někdo upadl, nebo zavrávoral byl okamžitě zavražděn. Vězni aktivovali zbylé síly na přežití těchto útrap.
Plynové komory v Osvětimi představovaly největší a nejefektivnější vyhlazovací metodu, kterou nacisté používali. V Birkenau stály 4 plynové komory s možností usmrcení 6 000 lidí denně. Vypadaly jako sprchy a to vězně mátlo. Nově příchozím říkali, že jdou na práci, ale předtím se musí osprchovat a projít dezinfekcí. Odvedli je do „sprch“, kde je usmrtili plynem Cyklon B. Někteří vězni v Osvětimi včetně dvojčat a liliputů se stali subjekty neetických lékařských experimentů. Testovali na nich výdrž v extrémních podmínkách a sterilizovali je.
Přes strašlivé podmínky vězni v Osvětimi dokázali vzdorovat nacistům. Objevily se ojedinělé případy útěků a ozbrojené rezistence. V říjnu 1944 členové zvláštního židovského oddílu „Sonderkommanda“, kteří pracovali v krematoriu, povstali pro nacistům a podařilo se jim několik členů SS zabít a zničit jednu komoru a krematoriu. Rebelové po sobě zanechali deníky, které jsou písemnými svědky zvěrstev páchanými Němci v Osvětimi.
V lednu 1945 se Rudá armáda blížila k Osvětimi. V reakci na tuto skutečnost nacisté poslali většinu z 58 000 zbývajících vězňů na pochod smrti do Německa a vězňové byli zavražděni právě na tomto pochodu. Rudá armáda 27. ledna 1945 osvobodila tábor a našla v celém komplexu pouze 7 650 vězňů. V Osvětimi zavraždili 1 100 000 Židů.
Příloha č.3: Fotografie jako historický dokument
Nina Springer-Aharoni
Fotoaparát je mocná zbraň. Zachytí navždy těkavý okamžik . Historici pokládají fotografii za důležitý zdroj informací.
Z druhé světové války a holocaustu zůstaly zdokumentované různé události. Některé z těchto fotografií se staly symbolem tohoto temného období v dějinách Evropy, jako např. fotka malého chlapce z povstání ve varšavském ghettu.
Národně socialistický režim v Německu poznal sílu fotografie a uvědomoval si pozitivní i negativní možnosti, které s sebou přinášel. Od začátku protižidovských akcí distribuovali tisíce antisemitských fotografií, aby ovlivnili veřejné umění. Od platnosti norimberských zákonů, arizace židovského majetku, vytvoření ghett, deportace do koncentračních táborů až k provádění konečného řešení se fotoaparát stal věrným svědkem.
Fotografie používali též osvoboditelé. Vojáci spojeneckých vojsk zachytili osvobozování vyhlazovacích táborů. Po válce fotografie sloužili jako přímý důkaz u soudů proti nacistickým zločincům, např. při Norimberských procesech, procesu s Eichmannem a dalších.
Fotografie vytváří iluzi přímé reality. Ačkoliv tato realita už není, fotografie jasně zachycuje dění v minulosti. Jedná se o paměť jedince, která se stává dědictvím pro příští generace. Při zkoumání fragmentu doby se můžeme soustředit na jednotlivé detaily, které vedou ke vzpomínkám a myšlenkám. Fotografie jsou silné a zaujímají respektované místo i v době mediální revoluce.
Přesto však fotografie v sobě ukrývají určité nebezpečí. Mohou být oceňovány jako produkt čistě technické aktivity a nejsou vždy objektivní. Tak jako jiné historické dokumenty i fotografie subjektivně vypovídají. Fotograf volí čas a úhel pohledu, dokáže manipulovat se světlem a stínem, zaostřením a rozostřením, zmenšením a zvětšením. I po dokončení práce fotografa přicházejí do hry další okolnosti. Téma fotografie, v jakém kontextu spatří světlo světa, název fotografie, který může svádět k různým interpretacím a pozměňování historické pravdy.
Historici zkoumají detailně fotografie, tak jako každý jiný historický dokument. Důležité je znát, kdo jsou lidé na fotografii, fotograf, datum, jména a jakékoliv další detaily.
Použití fotografie během období nacistického Německa
Léta předcházející vzniku nacistického Německa znamenala vrchol v rozvoji fotožurnalismu. Fotografie se staly významným zdrojem informací díky využívání širokou veřejností. Dostupnost přenosného kompaktního fotoaparátu Leica, který nahradil statické fotoaparáty ve studiu, otevřela nové možnosti. Lidé zachycovali prchavé okamžiky z rozličných úhlů pohledu.
Nacistické autority využily výhody fotografie pro velebení Říše a jejích představitelů, přesvědčování obyvatelstva, formování veřejného mínění a rozšiřování rasové doktriny. Nacisté si též uvědomovali, že fotografie mohou být použity proti nim a proto existovaly zákony, které zakazovaly fotografování v ghettech, táborech a jiných místech. Profesionální nacističní fotografové pracovali pod přísnou kontrolou vlády. Frontoví fotografové z oddělení propagandy, fotografové pracující pro zahraniční tisk byli cenzurováni. Existovala však skupina lidí, které nebyla tak snadně kontrolovatelná. Jednalo se o německé civilisty a řadové vojáky, kteří fotili do osobních alb. Stovky černobílých a barevných fotografií dokumentují život lidí ve velkých ghettech jako např. ve varšavském ghettu a i v menších ghettech. Tyto fotografie Němců zachytily tzv.židovské typy v podmínkách bídy, přeplněných ghett a hrubé zacházení s Židy, akce (Aktion) a deportace. V některých případech němečtí vojáci dokonce dokumentovali i vraždění prováděné skupinami Einsatzgruppen. Na základě této skutečnosti vstoupil v platnost zákon o konfiskaci fotografií dokumentující činnost Einsatzgruppen.
Židovští němečtí fotografové zachycovali toto období. Prominentní fotografové pracující pro německý tisk v období Výmarské republiky byli propuštěni na základě Norimberských zákonů. Někteří našli uplatnění v židovském tisku, který existoval až do zahájení deportací. Zachytili významné období v životě židovských komunit v Německu. Mendel Grossman v lodžském ghettu a Zvi Hirch Kadushin (Goerge Kadish) v ghettu Kovno fotografovali i v prostředí ghett. Sbírky fotografií jsou součástí archívů a slouží jako historický dokument pro příští generace.
