My, polští Židé“ - Východoevropští Židé v meziválečném období

Vytištěné životní příběhy jednotlivých postav. (Doporučujeme laminaci).
Vytištěné fotografii rozmístněné po tříde jako výstava. (Minimální rozměr A4).
Vytištěné slovníčky pojmů pro studenty.

I.Úvod: Aspekty židovského života v Polsku v meziválečném období
Doporučený čas pro aktivitu: přibližně 20 minut
Studenti na začátku hodiny procházejí volně třídou a seznamují se s výstavou fotografií.
Představte si, že procházíte Polskem před devadesáti lety. Co vidíte v židovské ulici (ve vztahu k náboženství, politice, jazyku a trávení volného času).

Náboženství:

Více než třetina Židů v Polsku byla v meziválečném období hluboce věřící. Jednalo se o ortodoxní Židy. Dodržovali židovské právo (halacha) a neměli zájem o začlenění do většinové společnosti.
Další skupinu tvořili moderní ortodoxní Židé. Méně vybočovali z běžné populace, dodržovali židovské právo, ale oblékali se jako Poláci. Tradiční Židé dodržovali šábesové rituály, rodiny se setkávaly každý týden při šábesové večeři, navštěvovali synagogu během vysokých svátků.
V meziválečném období neexistovalo reformní židovství, ale někteří Židé měli liberálnější přístup. Nedodržovali striktně šábes, modlitby v synagoze probíhali v polštině. Nezměnili základy dodržování náboženských pravidel narozdíl od reformního hnutí v Německu. Jako příklad můžeme uvést  Tłomackie synagogu. Liberální přístup se projevil v samotné architektuře bez viditelných židovských symbolů jako jsou například desky s desaterem  nebo menora.

Jazyk:

Používání konkrétního jazyka odhaluje příslušnost a identitu národní i politickou. Židé mluvili jidiš, polsky a hebrejsky. Během sčítání lidu v Polsku z 1931 uvedlo 80% dotazovaných jako mateřskou řeč jidiš, 12% se přihlásilo k polštině a pouze 8% mluvilo hebrejsky. Jidiš je jeden ze tří židovských jazyků. Píše se písmeny hebrejské abecedy, ale má kořeny v němčině a přejímá výrazy místních jazyků (např. slovanské výpůjčky). Další dva jazyky jsou ladino, kterým se hovoří převážně v Řecku a v balkánských zemích a židovsko-arabský dialekt na Středním východě.

Politika:

Při diskuzi o jednotlivých politických stranách se studenti seznámí s různorodostí židovské společnosti. Osvětluje se vztah Židů k Polákům a k jakým změnám došlo v průběhu 20.století.
Polští Židé se dělili na tři základní politické bloky.

1.Přibližně 40 procent volilo stranu Bund (Všeobecný dělnický židovský svaz). Tato sekulární, socialistická , židovská strana byla založena v roce 1897. Většina polských Židů pracovala v dělnických profesích, i pobožní Židé.V předválečném období se Bund zaměřoval na zajištění práv židovských dělníků, ochranu před pogromy, bojoval aktivně proti projevům antisemitismu. Bund vystupoval proti náboženství. Kritizoval myšlenky sionismu a snahy využívat hebrejštinu a hebrejskou kulturu. Snažil se o prosazení jidiš jako jednotného jazyka Židů ve východní Evropě a vytvoření kulturní autonomie.

2. Přibližně 30 procent Židů podporovalo sionistické strany různých zaměření. Tyto strany zdůrazňovali budoucnost evropských Židů v zemi Izraelské (Erec Jisrael). Židovská národnost, hebrejština a židovská historie byly velmi důležité. Chudí Židé tvořili většinu Židů v Polsku a nemohli investovat do budoucnosti, snažili se o každodenní přežití.

3. Dalších 30 procent podporovalo stranu Agudat Jisrael (Svaz Izraele), strana vznikla v roce 1912 v Katovicích. Agudat Jisrael považovala Tóru a židovské tradice za základ pro existenci židovského společenství. Odmítala sekulární vlivy. Agudat Jisrael si vedla velmi úspěšně ve vzdělávání a v sociálních oblastech. Stala se politickým subjektem, který reprezentoval pobožné Židy ve vztahu k správním orgánům. V roce 1917 založila v Polsku síť škol Bejt Jaakov pro pobožné dívky, později se tato aktivita rozšířela po celém světě.

Volný čas:

Židé navštěvovali kavárny, představení. Zúčastňovali se sportovních aktivit. Sdružovali se v mládežnických organizací. V roce 1935 navštívilo více než půl miliónu lidí Židovské divadlo ve Varšavě. Někteří asimilovaní Židé zpochybňovali důležitost existence židovského divadla a dávali přednost polskému divadlu. Proč by vlastně Židé měli mít samostatné divadlo? Ortodoxní Židé nepodporovali divadlo, protože to podle nich nebyla židovská kultura.
Pro další informace v angličtině o předválečném životě Židů v Polsku doporučujeme tento odkaz v angličtině.
https://yivoencyclopedia.org/article.aspx/Poland/Poland_from_1795_to_1939

Doporučený čas pro aktivitu: 25 minut

Rozdělte třídu do 9 skupin, každé skupině dejte životní příběhy a slovníček pojmů. Vyzvěte studenty, aby na jmenovku napsali jméno člověka, jehož osudem se budou zabývat a připevnili si jmenovky na oděv.
Skupiny pozorně přečtou osobní medailonky se zaměřením na následující otázky. Jakým jazykem mluvili? Kde studovali? Jaké měli povolání? Čím se zabývali ve volném čase? Jaký měli vztah k Polsku? K zemi Izraelské? Jak a kde si představovali budoucnost?

Doporučený čas pro aktivitu: 25 minut

Během řízené diskuze studenti analyzují jednotlivé příběhy. Vyučující pokládá otázky. Studenti odpovídají v první osobě. Vyučujíci se před aktivitou podrobně seznámil s životními příběhy.

Otázky:

1. Kdo z vás mluví hebrejsky?
2. Kdo z vás mluví plynně polsky?
3. Navštěvujete každý den synagogu?
4. Ve městě bude operní představení. Půjdete?
5. Židovský fotbalový tým Makabi bude hrát s polským týmem Krakowia. Půjdete na zápas? Komu fandíte?
6. Józef Piłsudski zemřel. Zúčastníte se pohřbu?
7. V městečku Przytyk proběhl v roce 1936 pogrom. Jaká je vaše reakce? Jak si představujete vaši budoucnost?
8. Bratranec vám poslal vizum do USA. Odjedete?

Stručné shrnutí medailonků:

• Roman Frister: Jeho otec sloužil v plucích Piłsudského během první světové války. Když vypukla druhá světová válka, bylo R.Fristrovi deset let. Navštěvoval židovskou školu, kde jako vyučovací jazyk převažovala polština.
• Rebe David Bornsztain: Chasidský vůdce ze Sochaczewa, zakoupil půdu pro náboženskou zemědělskou komunitu.
• Ester – studovala a později učila na naboženské dívčí škole Bejt Jaakov. Pronášela řeč na počest maršála Josefa Pilsudského,
• Ciwja Lubetkin: Sionistka pocházející z tradiční židovské rodiny. Ciwja sama již všechny náboženské předpisy nedodržovala. Když byl v roce 1936 založen Světový židovský kongres v Ženevě, Ciwja reprezentovala Polsko.
• Julian Tuwin: Známý pianista Arthur Rubinstein byl jeho přibuzný a Julian měl volný vstup na koncerty.
• Urke Nachalnik: Byl jedním z vůdců židovské mafie, kradl.
• Jurek: Rodiče ho pojmenovali Israel Chajim, měl polské jméno Jurek. Socialisticko-sionistické mládežnické hnutí ho z Israel Chajim přejmenovalo na Arje (Lev).
• Ludwik Hirszfeld: Konvertoval ke křesťanství. Nacisté tuto konverzi neuznali, protože podle nacistických rasových zákonů nedošlo ke změně . L.Hirszfeld se sám za Žida nepovažoval.
• Abraša (Abraham) Blum: Vyrůstal v pobožné rodině a navštěvoval chlapeckou náboženskou školu. Byl politicky aktivní a stal se členem sdružení Zukunft, mládežnické odnože strany Bund. Později byl na vedoucí pozici v samotném Bundu.

Doporučený čas pro aktivitu: 10 minut

Je důležité zdůraznit, že v předválečném Polsku existovaly různé projevy židovského života. Identita člověka nesmí být určována jen vnějšími znaky a příslušností k určité skupině. Pro identitu je určující, jak lidé vnímají sami sebe.
Studenti sundají jmenovky z oděvů.
Na závěr se seznámí s válečnými a poválečnými osudy:

• Roman Frister: Přežil pobyt v krakovském ghettu, v Plašově. Byl vězněn v Osvětimi a dalších táborech. Na konci války mu bylo šestnáct let. Stal se novinářem. V roce 1957 se vystěhoval do Izraele. Založil školu pro novináře Koteret. Pravidelně přispíval do izraelských novin Haaretz a polského týdenníku Polityka.
• Rebe David Bornsztain: I když vlastnil půdu v zemi Izraelské, neopustil komunitu. Zemřel v ghettu ve Varšavě.
• Ester: Všechny informace o Ester jsou získané z eseje, s kterou se zúčastnila literární soutěže.
• Ciwja Lubetkin: Aktivně se zúčastnila povstání ve varšavském ghettu. Podařilo se jí uprchnout z ghetta na polskou stranu. Bojovala též během Varšavského povstání v roce 1944. Emigrovala do země Izraelské v roce 1946. Vdala se, manžel Antek Zuckerman byl jedním ze zakladatelů kibucu Lohamei Hagetaot. Vnučka Roni Zuckerman se stala první  pilotkou v izraelské armádě.
• Julian Tuwim: V roce 1940 utekl do Spojených států. V roce 1944 napsal esej „My, polští Židé“. Po válce se vrátil do Polska, kde v roce 1953 zemřel.
• Urke Nachalnik: Během pobytu ve vězení mu byl část trestu prominut. Po propuštění z vězení sepsal a publikoval svůj životní příběh. Zemřel v ghettu Otwock.
• Jurek: Fungoval jako spojka židovského odboje během války. Přinesl zprávu o tzv.konečném řešení židovské otázky do Varšavy. Během pašování zbraní ho zatklo a mučilo gestapo. Díky úplatku odboje se dostal na svobodu. Během povstání v ghettu byl odhalen v bunkru na ulici Mila 18 a spáchal sebevraždu, aby se nedostal do rukou Němcům.
• Ludwik Hirszfeld: Žil s dcerou a ženou ve varšavském ghettu, snažil se pomáhat ostatním obyvatelům. Z ghetta uprchli v roce 1943 a ukrývali se na polské straně. Dcera ve stejném roce podlehla tuberkulóze.  Válečné zážitky zaznamenal v roce 1956  v knize "The History of One Life" (Historie jednoho života).
• Abraša (Abraham) Blum: Ve varšavském ghettu se aktivně zúčastnil politických aktivit. Stal se členem židovského odboje a bojoval během povstání ve varšavském ghettu. Blumovi se podařilo utéct, skrýval se několik dní v lese. Po návratu do Varšavy se opět ukrýval. Odhalili ho, ze čtvrtého patra se  zpouštěl po provaze z navázaných prostěradel. Provaz povolil a Blum se zřítil na zem a Němci ho zajali. Odvedli ho na gestapo a další jeho osud je neznámý.

Agudat Jisrael (Svaz Izraele)
Celosvětová organizace charedi Židů (nejkonzervativnější směr ortodoxního judaismu) byla založena v roce 1912 v Katovicích.  Agudat Jisrael považuje Tóru (pět knih Mojžíšových) a židovskou tradici za základní podmínku existence židovského národa. Založení strany iniciovala Frei Vereinigung fuer die Interessen des orthodoxen Judentums (Svobodný svaz ortodoxních Židů). Svaz chtěl sjednotit ortodoxní Židy, aby byli jednotní v prosazování tradičních hodnot a odmítání sekulárních vlivů v židovském životě. Agudat Jisrael sklízela úspěchy ve vzdělávání a sociální podpoře a stala se politickou stranou reprezentující ortodoxní Židy. Do druhé světové války Agudat Jisrael aktivně vystupovala proti sionismu, po druhé světové válce došlo ke změnám. Dnes je považovaná za nejdůležitější aškenázskou ortodoxní náboženskou stranou.

Bejt Jaakov
Síť náboženských dívčích základních a středních škol, která byla založena v Polsku v roce 1917 a rozšířila se do celého světa. Před založením se dívky učily doma nebo v polských školách, kde docházelo k sekulárním vlivům. Agudat Jisrael podpořila systém Bejt Jaakov a již v roce 1922 existoval učitelský ústav a více než 50 škol.

Betar
Mládežnická organizace nazvaná hebrejským akronymem z Brit Jozef Trumpeldor (Svaz Jozefa Trumpeldora) byla založena v Rize v roce 1923. Zakladatel byl Aharon Propes. Na začátku se jednalo o nepočetnou organizaci bez jasné ideologie. Členové chtěli obnovit židovské legie z první světové války. Později se Betar stal oficiální mládežnickou revizionistickou organizací, která byla součástí Unie sionistů-revizionistů. Hlavním představitel byl Vladimír Žabotinský. Činnost se dále rozšířila do dalších států Evropy, byly založeny pobočky v Litvě, Lotyšsku, Rumunsku a dalších zemích. Ústředí strany  v roce 1928 přesídlilo do Polska a organizace byla aktivní i v zemi Izraelské.

Bund
Všeobecný dělnický židovský svaz v Litvě, Polsku a Rusku (Algemeyner Yidisher Arbeter Bund in Lite, Poyln un Rusland - původní název v jidiš). Židovská sekulární sociálně demokratická strana založena ve Vilně na konci devatenáctého století. Před vypuknutím druhé světové války byla největší židovskou politickou stranou v Polsku. Bund bojoval za práva židovských dělníků, současně se snažil chránit Židy před pogromy. Organizoval výstražné stávky proti antisemitským opatřením. Bund se profiloval čistě sekulárně a bojoval proti židovskému náboženství. Ostře se postavil proti sionismu, hebrejštině. Jidiš jazyk a kultura se měla stát národním základem pro všechny východoevropské Židy. Bund chtěl zajistit rovnoprávnost Židů v demokratickém socialistickém státě.  Během války se Bund stal jedním z center židovského odboje.

Cheder:
Cheder (hebrejsky) - v překladu místnost dostal svůj název podle toho, že třídu zpravidla učil soukromý učitel (melamed) v jedné místnosti svého příbytku.
Základní náboženská škola zaměřená hlavně na výuku Tóry, dále hebrejštiny a tradic a zvyků. Ve východní Evropě se tímto termínem již od středověku označovala základní škola spravovaná místní židovskou obcí, v níž se děti seznamují s hebrejštinou a studují základy náboženství (Tóru - pět knih Mojžíšových, Mišnu - psanou sbírku ústní tradice judaismu a na ní navazující Talmud). Den v chederu začínal ranními modlitbami, následovalo denní studium a večerní modlitba. V některých chederech měli polední přestávku. V tomto typu školy se učili chlapci i děvčata, často odděleně. Nejednalo se o elitní školy, do školy byl přijat každý.

Dror
Jedná se o název dvou mládežnických organizací, které byly geograficky vzdálené, ale spojené ideologií a politikou. "Dror" znamená osvobození. Sionistická socialistická federace Dror byla založena v Kyjevě krátce před první světovou válkou.  Cílem strany bylo udržet sjednocenou organizační strukturu během nových podmínek, v průběhu první světové války se aktivity Droru zaměřily na politickou a vzdělávací činnost. Představitelem politického zaměření se stal David Lifshits, strana nebyla politicky úspěšná. Ve vzdělávání spolupracovali s organizací HaChaluc. HaChaluc připravoval přistěhovalectví do země Izraelské po administrativní stránce. HaChaluc nevzdělával a nepřipravoval na odjezd z Polska. Dror pod vedením Aharona Berdičevského v regionálních centrech školil mladé Židy před odjezdem.

Erec Jisrael
Izraelská země - hebrejský název Izraele, který označuje území z biblických dob.

Freiheit
Mládežnická organizace Freiheit (Svoboda) byla založena v roce 1926. Reprezentovala různorodou sionistickou socialistickou ideologii. Zaměřovala se zejména na politiku a profesní aktivity v židovských komunitách a vzdělávání v socialistické ideologii. Lišila se od jiných organizací, 85% členů tvořila pracující mládež. Freiheit podporovala vzdělávací systém v jazyce jidiš. Nejprve se zaměřovala na mládež, později se zaměřila i na mladší populaci a vybudovala skautský vzdělávací systém. Během vzrůstající nezaměstnanosti připravovala členy na život v zemědělských osadách (kibuc). Na druhé konferenci v roce 1931 se Freiheit stala součástí hnutí HaChaluc, který připravoval členy k osídlení kibuců v rámci projektu HaKibuc HaMeuchad.

HaPoel
Socialisticá sionistická židovská sportovní federace dělníků s názvem HaPoel (Dělník) byla založena v Tel Avivu v roce 1926. Federace vznikla pod záštitou odborů. HaPoel se v roce 1927 připojil Mezinárodní socialistické dělnické sportovní federaci (Socialist Workers Sports International). Federace zakládala pobočky HaPoel ve východní Evropě.

HaŠomer HaCair
Socialistické sionistické mládežnické hnutí HaŠomer HaCair (Mladý strážce) vzdělávalo členy a připravovalo je k odchodu do kibuců. Toto hnutí vzniklo na Haliči v Rakousko-uherské monarchii sloučením hnutí Ceire Agudat Cion a HaŠomer. Ceire Agudat Cion se zabývalo vyučováním hebrejštiny, judaismu a židovské historie. HaŠomer zastřešovalo skautské hnutí. V roce 1916 došlo ve Vídni k vyhlášení nástupnické organizace HaŠomer HaCair, která spojovala skauting, sionismus a socialismus.

HaChaluc
HaChaluc (Průkopník) - mládežnická socialistická sionistická organizace. Místní organizace na podporu vystěhování byly zakládány v průběhu první a druhé vlny přistěhovalectví do Erec Jisrael (1882-1903,1904-1914). Větší aktivita a vytvoření národní a regionální sítě souviselo s událostmi roku 1917 a dále. Vyhlášení Balfourovy deklarace, která zaručovala právo Židů na návrat Erec Jisrael,ruská revoluce, vznik samostatných států ve východní Evropě. Od členů HaChaluc se očekávalo dodržování ideologie. Aktivní členství v odborech (Histadrut) a život v kibucech.

Cheder:
Cheder (hebrejsky) - v překladu místnost dostal svůj název podle toho, že třídu zpravidla učil soukromý učitel (melamed) v jedné místnosti svého příbytku.
Základní náboženská škola zaměřená hlavně na výuku Tóry, dále hebrejštiny a tradic a zvyků. Ve východní Evropě se tímto termínem již od středověku označovala základní škola spravovaná místní židovskou obcí, v níž se děti seznamují s hebrejštinou a studují základy náboženství (Tóru - pět knih Mojžíšových, Mišnu - psanou sbírku ústní tradice judaismu a na ní navazující Talmud). Den v chederu začínal ranními modlitbami, následovalo denní studium a večerní modlitba. V některých chederech měli polední přestávku. V tomto typu školy se učili chlapci i děvčata, často odděleně. Nejednalo se o elitní školy, do školy byl přijat každý.

Kibuc
Typ osady v Erec Jisrael založené na kolektivním vlastnictví a zodpovědnosti. Nejčastěji zemědělské družstvo, později se však prosadila i průmyslová výroba. První kibuc Degania byl založen roku 1909.

Makabi
Sionistický sportovní klub. Vznikl na konci devatenáctého století jako národní židovský sportovní klub v Evropě. Jeho vznik byl reakcí na vzrůstající nacionalismus  a antisemitismus v Evropě a vyloučení menšin ze sportovních klubů. Polský klub Makabi byl nejsilnějším členem celosvětové unie Makabi. V roce 1930 sdružoval 30 000 židovských sportovců v 250 klubech. Polský klub Makabi vytvářel podmínky pro vznik fyzicky zdatných soutěžících Židů v sionistickém duchu nového člověka. Makabi finančně a ideologicky podporoval vystěhování Židů a vytváření židovských osad v Erec Jisrael. Židovští sportovci soutěžili v polských národních mistrovstvích a byli úspěšní v boxu, zápase a vzpírání. Výsledky bouraly tradiční stereotypní pohled na Židy jako intelektuální nesportovní skupinu.

Mládežnická hnutí
Židovská mládežnická hnutí ve východní Evropě dosáhla úspěchu v meziválečném období. Rostl počet členů, zvyšoval se vliv hnutí. Tento vývoj způsobily změny v zostřujících se životních podmínkách zejména v Polsku. Hnutí se dělila do několika skupin. První skupinu tvořily různé sionistické skupiny, druhá skupina se zaměřovala na vytváření kulturní autonomie. Třetí skupinu reprezentují komunisté a cílem čtvrté skupiny byla asimilace. Asimilanté v Polsku věřili, že Židé získají úplná občanská práva a zároveň neztratí vlastní identitu.

Poalej Cion
Na začátku dvacátého století vzníkla strana Poalej Cion (Dělníci Cionu) z různých skupin ve východní Evropě. Strana chtěla oslovit židovský proletariát, odmítala myšlenky Bundu, marxismus jako řešení situace Židů v Evropě. Ideologicky se pohybovala na pomezí revolučního socialismu a židovského nacionalismu. Členové strany se neshodli v názoru na vztah osídlení v Erec Jisrael a v diaspoře, používání hebrejštiny nebo jidiš, spolupráce s ostatními sionistickými stranami, podporu Sovětského svazu a  v dalších otázkách.

Talmud Tóra
Obecní školy Talmud Tóra byly původně zřizovány pro nejmenší děti, jejichž rodiče si nemohli dovolit platit soukromého učitele. Tyto základní židovské školy neměly v menších obcích obvykle mnoho dětí a žáci různého věku byli sdruženi v jednotřídce nebo dvoutřídce, kde se starší učili společně s mladšími a pomáhali tak s výukou. Účelem výuky bylo zajistit starším dětem základní znalosti hebrejštiny, Tóry, Mišny, židovských zákonů a zvyků. Cheder (dosl. místnost) dostal svůj název podle toho, že třídu zpravidla učil soukromý učitel (melamed) v jedné místnosti svého příbytku.

Tarbut
Síť sekulárních sionistických vzdělávacích institucí působila v meziválečném období v Polsku. Používala hebrejštinu. Tato organizace provozovala mateřské školy, základní školy, střední školy, učitelské ústavy a zemědělské školy. Pořádala též školení pro pedagogy, večerní kurzy pro dospělé, měla vlastní knihovny. Vydávala časopisy pro pedagogy, učebnice a dětské časopisy.

Tsukunft
Yugnt-Bund Tsukunft (Budoucnost) byla hlavní mládežnickou organizací Bundu v předválečném Polsku. Založena v roce 1910.

Zdroje:
Tessler, Rudolph a Edith: Léta, kdy jsme viděli ďábla. Vybrané kapitoly z dějin pobožných Židů v období holocaustu (Years Wherein We Have Seen Evil. Selected Aspects in the History of Reiligious Jewry During the Holocaust, Yad Vashem, 2003, vol. I-IV.

YIVO - Encyklopedie Židů východní Evropy (The YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe),2010

https://yivoencyclopedia.org/default.aspx

https://www.jewishmuseum.cz/program-a-vzdelavani/vystavy/putovni/120/zidovske-vzdelavani-a-skolstvi/

https://www.holocaust.cz/zdroje/slovnicek-pojmu-z-judaismu/

Jmenuji se Urke Nachalnik, vlastně je to moje přezdívka.  V jazyce jidiš Urke znamená zloděj a Nachalnik je přezdívka, která se na mě nalepila, když jsem byl ve vězení. Jak jsem se stal zlodějem a jak mě chytili a zavřeli do vězení, o tom vám teď budu krátce vypravovat, i když je to vlastně dlouhý příběh.
Narodil jsem se v malém městě, jakému se v jidiš říká štetl, bylo to městečko v oblasti okolo řeky Narev. Matka byla dcerou z chasidské rodiny, vyrůstal jsem v domově, kde se lpělo na tradicích.  Otec byl mlynář; mnozí z židovských měšťanů se živili podobnými řemesly, jako pekař, řezník, tesař, krejčí nebo mlynář.  V dětství jsem navštěvoval Cheder, náboženskou základní školu, kde se vyučovalo v jidiš a hebrejštině. Byl jsem velmi dobrý student a po mém obřadu Bar Micva se moji rodiče rozhodli poslat mě pokračovat ve studiích do ješivy, neboli talmudické školy. Odjel jsem tedy do města Lumzy, kde jsem se jako mladý náctiletý student Talmudu ocitl najednou ve velkém městě.  Ne že by Lumza samotná byla tak velká, ale všechno je relativní a v porovnání s naším malým městečkem to bylo opravdu velké město.  Každého nového studenta, který přijel studovat do talmudické školy, adoptovala místní židovská rodina. Mě adoptoval sedmdesátiletý židovský muž a jeho žena, která od něj byla o čtyřicet let mladší. Neměli žádné děti. Já, jak vám už došlo, byl od přírody rebel a pokušení velkoměsta a rodiny, kam mě adoptovali, byla velká, takže už asi chápete...

Před koncem studií mi umřela matka.  Musel jsem se vrátit na maloměsto a pomáhat otci v jeho práci.  Otec mě posílal vybírat peníze od zákazníků, jelikož bylo tehdy zvykem, že zákazníci kupovali na dluh a jednou za čas jsme od nich peníze chodili vybírat.  Jednou jsem tak šel vybrat peníze a víc jsem se nevrátil; tedy, peníze jsem vybral pro sebe a vyrazil jsem do světa.  Přijel jsem do Vilniusu, který byl tehdy židovským centrem, říkalo se mu “Jeruzalém Litvy”, a zaměstnal jsem se jako soukromý židovský učitel v bohaté židovské rodině.  Jenomže, i od této rodiny jsem si nakonec "vybral" nějaké peníze, což mě donutilo pokračovat ve svém putování... Na každého zloděje ovšem jednou dojde. Chytili mě a poslali do ruského vězení. To bylo v roce 1913. V ruském vězení jsem potkal všechny možné druhy zlodějů, což mi velice rozšířilo obzory. Když jsem si odsloužil celý trest a pustili mě na svobodu, přidal jsem se ke skupině zlodějů, přesněji bytových lupičů.  
Z mladého chlapce, který vyrostl v malém židovském městě a studoval židovskou a biblickou literaturu, a který se mohl těšit na jasnou budoucnost v rabínském světě, jsem se stal známým zlodějem. Ve svém životě jsem se dostal na mnohá místa, byly mezi nimi i hlavní města jako Varšava a Berlín. Naučil jsem se utíkat z jednoho místa na druhé bez stopy; byl jsem jedním z nejrychlejších kapsářů. Měl jsem milostné aféry s mnoha ženami. Po letech se moje kariéra začala blížit ke konci, nikdo však nezapomněl, že jsem byl jedním z vůdců židovské mafie v Polsku. A to protentokrát stačí; je toho ještě tolik co vyprávět, ale musím už běžet. 

Ester
Jmenuji se Ester, narodila jsem se v roce 1920 do chasidské rodiny.  Můj otec byl gurský chasid.  Když mi bylo pět let, otec dovedl domů melameda (učitele), ale z toho, čemu mě učil, si toho moc nepamatuji.  Tehdy se také začaly šířit zvěsti o ženě jménem Sára Shneirer, která se prý chystala založit školu pro nábožensky založené dívky.  Jenom pomyšlení na takovou školu bylo pro mě jako pomyšlení na něco kouzelného.  Měla jsem tolik otázek…. Nejdřív mě napadlo, jak asi takové místo vypadá? Představovala jsem si jej jako spoustu a spoustu řad lavic. Pak jsem si představila učitelku – určitě musela být vysoká a rozložitá. Jenom si to představte, studovat!! Bylo to pro mě jako sen.  Hádala jsem, co se tam asi budeme učit; otec mi na to řekl „nejdřív se naučíte, jak se správně modlit a psát v jidiš, samozřejmě, a pak se naučíte modlitby“. A když mi řekl, že se budeme učit o pěti knihách Mojžíšových, nadechla jsem se a zeptala, jestli se budeme učit také komentáře a Talmud. Na to mi odpověděl „dívky se Talmud neučí“.  Po dvou letech studia v dívčí náboženské škole Bejt Jaakov jsem si velice přála studovat v polské veřejné škole, podobně jako mnoho mých kamarádek.  Doma jsme o možnosti studovat ve škole, kde se vyučovalo v polštině, nemluvili prakticky nikdy!  A děvčata a chlapci, že by studovali pohromadě! Trvalo to dlouho, ale nakonec se mi podařilo otce přesvědčit, aby mě nechal studovat i v polské škole. Celou dobu jsem ovšem pokračovala i v studiu na dívčí náboženské škole Bejt Jaakov.  V polské škole jsem se seznámila s židovskými učiteli, kteří nebyli nábožensky založení a mluvili pouze polsky. Polsky jsem se musela teprve naučit, doma jsem mluvili pouze v jidiš. Ve škole jsme měli knihovnu, a i když otec původně nechtěl, abych četla knihy v polštině, podařilo se mi ho přemluvit, aby mi to nakonec dovolil a užívala jsem si každý příběh a každé vyprávění v nich.  

I když jsem studovala v náboženské dívčí škole Bejt Jaakov a ve veřejné škole najednou, chodila jsem také do mládežnického hnutí Batja, založeného pro dívky z ultraortodoxních rodin, jak jinak, Sárou Shneirer a patřilo ke straně Agudat Jisrael.  Můj život byl plný různých činností a tak jsem zapomněla, co se děje doma.  Náš obchod byl malý a otec hledal další zdroje příjmu, a tak se stal také melamedem.  Ekonomická krize byla velmi bolestná. 
Když jsem byla v desáté třídě, musel otec nadobro prodat svůj obchod; prostě si už jeho provoz nemohl dovolit.  Situace byla pořád těžší a těžší.  Mně se naopak ve škole velice dařilo.  Dvakrát jsem pronášela řeč na počest maršála Josefa Pilsudského a starosta, který byl přítomen, mi nabídl pomoc. Já jsem ze všeho nejvíc potřebovala samozřejmě peníze.  Abych mohla pokračovat ve studiu na střední škole, musela jsem platit školné, něco, co bylo pro naší domácnost takřka nepředstavitelné. Můj otec ovšem chtěl, abych pokračovala ve studiu v semináři  “Bejt Jaakov” v Krakově; byl kvůli tomu ochoten pracovat dvakrát déle, a to i udělal.  K mému velikému zármutku otec umřel mlád. Bylo mu jen 49. Nešla jsem studovat do Krakova, ale našla si práci jako učitelka v malém městě, ve škole Bejt Jaakov. Vůči systému, ve kterém jsem vyrůstala, mám mnoho výhrad. Měla jsem ráda polskou literaturu, polské knihy a jazyk ve mě vzbuzovali nadšení. Chtěla jsem číst a číst, a také psát, proto jsem si vedla deník. Měla jsem dobrou přítelkyni, která opustila školu Bejt Jaakov uprostřed studií, a moji rodiče nechtěli, abych se s ní stýkala, protože se báli, aby mě nesvedla ze správné cesty. Současně jsem se rozhodla, že můžu vyučovat čtení a psaní, pět knih Mojžíšových, a tak ve svých studentech vzbuzovat touhu učit se a zvídavost obecně. Tak jsem se stala velmi mladou učitelkou ve škole Bejt Jaakov. 

Ciwja
Jmenuji se Ciwja Lubetkin, narodila jsem se v převážně židovském městě Byteń , které se nachází ve východní části Polska. Narodila jsem se 9. listopadu 1914, otci Jaakovu Jicchakovi a matce Chaje. Bylo nás šest dětí, pět děvčat a jeden chlapec. Můj otec byl majitel obchodu s potravinami, naše rodina patřila ke střední třídě.  
Sestra,bratr a já jsem chodili do polské veřejné základní školy. Bratr byl později odeslán do ješivy (talmudické školy) ve Vilniusu a později za vyšším vzděláním do Varšavy.  Otec byl nábožensky založený člověk a naše domácnost se držela židovských tradic.  Kromě výuky ve veřejné škole jsme se sestrou navštěvovali soukromé hodiny židovského učitele zvaného Berel Melamed (učitel Berel), kde jsme se učili ve skupinách; hebrejštinu, pět knih Mojžíšových a jiné věci, které se vztahovali k židovství a židovské filozofii.  Když jsem se pak tedy zúčastnila programu hachšara (komunitně orientovaný sionistický program přípravy na život v zemědělství), uměla jsem hebrejsky. Musela jsem se zlepšit pouze v běžném každodenním jazyce, jelikož v chederu (náboženské základní škole) jsme se učily biblickou hebrejštinu. Doma jsme mluvili v jidiš, a tak jsme vlastně ovládali tři jazyky: polštinu, kterou jsme znali z veřejné školy; hebrejštinu, která se vyučovala v dívčí náboženské škole a jidiš z domova. Otec měl doma ve všem to hlavní a poslední slovo a byl to rozhodně člověk nábožensky založený a přísnější než matka, která spíše přihmouřila oko, když nás viděla jezdit o šábesu na kole.  
Politické názory doma byly různé.  Otec byl člen hnutí Mizrachi (sionistické, nábožensky orientované politické strany), matka měla tendence k revizionizmu (pravicové sionistické hnutí), zatímco já a moje sestra Bonja jsme byly členkami mládežnického hnutí Freiheit.
Naše hnutí bylo spojováno s politickou stranou Poalej Cion (Dělníci Cionu – levicová sionistická strana) a se zastřešující organizací HaChaluc (Průkopník).  

Celým srdcem jsem věřila v potenciál sionizmu a sociální naplnění jeho cílů, za které jsem byla ochotna položit i život. Přesvědčit rodiče, aby mi dovolili zúčastnit se hachšary bylo velmi těžké. Některé židovské rodiny se jim posmívaly se slovy  „copak, nemáte doma co k snědku, že jste dceru poslali na hachšaru?” Musíte si uvědomit, že pro dívky bylo mnohem těžší odejít někam z domova. Rodiče se báli, že budu vystavena špatným vlivům na místě, kde chlapci a dívky žijí spolu, že budeme pracovat pro Poláky, apod. Otec zuřivě odporoval – nesouhlasila jsem s ním, ale zůstala pevná ve svém přesvědčení.Nakonec jsem se samozřejmě "hachšary ve městě Luck zúčastnila. Život v mládežnickém hnutí byl mým životem už od velmi raného věku – v hnutí jsme četli knížky a diskutovali a debatovali o nich celé hodiny! Procestovali jsme všechny kouty Polska, předváděli divadelní hry z prostředí Erec Jisrael (Izraelská země) a života, jaký by jsme tam vedli, nového sociálního sionizmu. Vzpomínám si, jak jsem jednou přišla na návštěvu domů, oblečena v jednoduchých šatech a kožené bundě (tak se oblékali chlapci i dívky v hachšaře) a popsala rodičům svou práci v pekárně, prádelně, na toaletách, apod. Vyprávěla jsem jim, jak jsem cestovala vlakem bez lístku; otec vypadal zděšeně, matka taky,  a já jsem si uvědomila, že se od nich začínám vzdalovat. To odloučení bylo smutné, ale já jsem byla nadšená z možnosti stát se součástí nového světa v Izraelské zemi.  
Jako aktivní členka hnutí jsem navštívila mnoho ústředních míst hachšary.  Ukázalo se, že vynikám ve vzdělávání a výuce, jelikož mě povolali k práci v hlavní pobočce organizace HaChaluc, organizace zastřešující komunity pro výchovu k životu v zemědělství, a byla jsem jmenována koordinátorkou těchto programů. V roce 1938 jsem byla ve Varšavě v centrále HaChalucu a podařilo se mi přesvědčit rodiče, aby vyslali mojí mladší sestru Ahuvu na studia do Izraelská země. Naštěstí souhlasili a Ahuva odjela a navštěvovala školu v Ben Šemen.  
V roce 1939 mě poslali do Ženevy jako delegátku na sionistický kongres Strany práce Erec Jisrael, kde jsem žertem prohlásila, že bych měla jednou napsat román, který by se jmenoval „Z Byteńi do Ženevy”. Vrátila jsem se do Polska, kde jsem zůstala po dobu války.  V roce 1946 jsem konečně přijela do Izraelské země.

Roman Frister
Jmenuji se Roman Frister, narodil jsem se v roce 1928. Rodiče se usadili právě v Bielsku, městě známém svým textilním průmyslem v jižní části Slezska, kde se potkávali a střetávali německá a polská kultura. Město se dotýkalo pohoří Beskyd, které se postupně svažovalo do údolí, zelených v létě a bílých v zimě, což vytvářelo atmosféru klidu a míru. Bylo jen přirozené domnívat se, že tuto krásu a mír nemůže nic narušit. Narodil jsem se a po dobu let, kdy se utvářela moje osobnost, i žil v místě jako stvořeném pro šťastné dětství. Náš domov, tak jako mnoho jiných domácností v Bielsku, byl bohatě vyzdoben v rakouském stylu. Byla tam kuřácká místnost pro přátele mého otce, s pohodlnými křesly, přenosným barem na kolečkách a knihovnou vyrobenou z dřeva gruzínského ořechu. Rád jsem se do toho pokoje potají vkrádal, vyšplhal se na židli a otáčel stránky knih v pevných vazbách, ošoupaných od častého čtení. Můj otec si užíval svého úspěchu. Město přetékalo aktivitou a rozvíjející se podniky potřebovali služby advokátů.  
Jednou za měsíc jsem měl povoleno sedávat poblíž významných hostí mých rodičů v salonu pro hosty, oblečen v saku a kravatě, aby se moje matka mohla pochlubit etiketou při stolování, které mě naučila. Ne vždy jsem ovšem dovedl ovládat čertíka, který ve mě vězel, a někdy jsem tím rodiče rozčiloval. V takových případech otec zazvonil na zvonec v tvaru trpaslíka z pohádek a z kuchyně se objevila služka Pavla. „Odveď ho do pokoje”, říkával tehdy otec s vážným výrazem na tváři. Pavla mě chytla za ruku a já jsem ji následoval, navenek se tváříc jako pokárané dítě, ovšem vevnitř mi srdce překypovalo radostí. 

Do školy jsem chodil s pěti sty dětí z bohatých rodin. Otec si přál, abych navštěvoval hebrejskou školu, kde bych si uchoval svou židovskou identitu v jinak nežidovském prostředí. Naše vzdělávací instituce se jmenovala „Krašovského hebrejská základní škola”. Jak bylo případné pro školu, která nesla svůj název po polském spisovateli, novináři a dějepisci, jazykem výuky byla polština. Od čtvrté třídy nás učili Bibli a něco hebrejštiny. Byl to jakýsi druh úlitby, kterou odváděla vrstva inteligence tradičním hodnotám. Můj otec se snažil nalézt zlatou střední cestu mezi dvěma, nebo možná dokonce třemi světy: polskou, německou a židovskou kulturou.  
Už jsem vám vyprávěl o svých hodinách jezdectví? Bože, jak jsem jen proklínal otcovu lásku k vojenské jízdě, obzvláště pak, když jsem spadl ze sedla. Dvakrát týdně jsem musel uspokojovat jeho touhu po dnech, kdy sloužil v legii Josefa Pilsudského, jednoho z otců polské nezávislosti, a jezdit na koních, kteří mě připadali jako divocí koně, i když to zřejmě byla trénovaná (a unavená) zvířata.  
Jestli se nemýlím, bylo mi právě deset let, když se v Bielsku objevil Zev Žabotinský a pronesl plamennou řeč o repatriačním programu, který uchvátil srdce mého otce jako bouře.  Možná právě to byl důvod, proč mě během následujících prázdnin poslali do letního táboru sponzorovaného hnutím Bejtar (mládežnická odnož revizionistického hnutí) v kouzelné prázdninové vesničce Cherek, na úpatí jedné z nejimpozantnějších hor regionu.  

Rebe David Bornsztain, chasidský vůdce ze Sochaczewa
Narodil jsem se v roce 5635 (který nežidé nazývají rokem 1876). Můj otec, Rebe Šmuel, byl velmi významnou osobou, byl Admor tedy velice význačný chasidský rabín a duchovní vůdce ze Sochaczewa.  Takovým vůdcem byl rovněž i otec mého otce, kterého nazývali též Avnei Nezer (Kameny v koruně), podle významné knihy, kterou napsal. Otec mého dědečka, jak jste už asi uhodli, byl také významný rabín, jeden z velkých chasidských rabínů a chasidský vůdce, Mendel z Kotsku. Vyrůstal jsem především se svým dědečkem. Bydlel jsem s ním rád, měli jsme velice blízký vztah a on byl vlastně i tím, kdo mě vychoval a kdo byl mým učitelem. Naučil jsem se od něj o Talmudu a Bibli, ale také o Kabale a jiných formách židovského mysticizmu.  
Už od dětství se o mě tvrdilo, že mám velké nadání pro hlubokou analýzu Bible. Ještě dnes se o mě říká, že jsem mužem pravdy bez kompromisu,  pokud je to nutné, dovedu být i mírný. Trval jsem kupříkladu na tom, že všem vysvětlím, že učební metoda zvaná pilpul (dlouhá debata), která byla v polských talmudických školách běžná, je jen prostředkem k objasnění myšlenky a tak má být používána. 

Ve věku třiatřiceti let jsem obdržel místo rabína ve Vyšhorodu, kde jsem založil ješivu (talmudickou školu), kde se vyučovalo podle Sochaczewských metod. Po první světové válce a hlavně proto, že jsem kritizoval bohaté občany města – což se jim vůbec nelíbilo – jsem se přestěhoval do Lodži. Jednu dobu jsem sloužil jako rabín v Tomašově, ale kvůli vnitřní rozepři jsem místo rabína opustil a dokonce začal plánovat, že se spolu se svými studenty přestěhuji do Izraelské země. V roce 5676 (1926), po smrti mého otcemi byl svěřen významný titul Admor ; zůstal jsem v Lodži, kde jsem předsedal chasidskému soudu. Jsou studenti, kteří žijí blízko mě a jsou i tací, kteří se jednou za čas přijdou zeptat na radu ohledně toho, jak by se měli chovat, nebo aby se mnou mohli být během svátků; a nebo jenom proto, aby mě viděli. Jako chasidský vůdce pokračuji v podpoře studia židovské biblické a talmudické literatury mezi dospělými i dospívajícími a založil jsem dokonce síť talmudických škol zvanou “Bejt Avraham”. Ve Varšavě se pod tím samým jménem vydává biblický časopis, který šíří moje učební metody.
Mezi mými mnoha dalšími úkoly byla i angažovanost ve věcech politických, byl jsem jedním z vůdců strany Agudat Jisrael, členem Asociace polských rabínů a členem správy Rady učenců Tóry. Před několika lety jsem několikrát navštívil zemi Izraelskou a plánuji založení náboženské zemědělské komunity. Z toho důvodu jsem tam zakoupil půdu a snažím se své chasidy povzbudit k tomu, aby se na ní usadili.  

Jurek
Jmenuji se Arje a narodil jsem se ve Varšavě, hlavním městě Polska. Moji rodiče mě nazvali Jisrael Chajim a moje příjmení je Wilner. Ve věku dvanácti let jsem se připojil k jádru organizace HaŠomer HaCair” (Mladý strážce- socialisticko-sionistické mládežnické hnutí) ve Varšavě a můj život se začal točit kolem tohoto hnutí, jehož hlavním cílem byla Alija (emigrace do země izraelské). Přijmul jsem nové hebrejské jméno, a moje staré jméno se změnilo na Arje (“lev”).  
Narodil jsem se 14. listopadu 1917 jako čtvrtý syn Jaakova a Diny Wilnerových. Měl jsem dvě starší sestry, staršího bratra a mladší sestru. Můj otec měl dílnu a obchod s koženým zbožím, takže měl vždy nějaký příjem a patřili jsme ke střední třídě. 
S otcem jsme mluvili polsky a v jidiš. Dostalo se mu vzdělání v tradiční škole. Moje matka byla rodačka z Varšavy. Znala výborně polskou literaturu a kulturu.  Mluvili jsem spolu pouze polsky. V mládežnickém hnutí jsem se naučil hebrejsky. Myslím, že moji rodiče se sami považovali za Poláky z Varšavy. 

Studoval jsem na židovské základní škole, cílem které bylo připravit nás na další vzdělávání na gymnáziu. A tak se i stalo, ve studiu jsem pokračoval na veřejném polském gymnáziu, kde jsem byl jedním z mála židovských studentů. Když jsem vstoupil do HaŠomer HaCair byli moji rodiče dost nespokojeni.  Byli totiž přesvědčeni, že moje budoucnost spočívá ve studiu a členství v mládežnickém hnutí nepovažovali za dobrý nápad. Já jsem však naopak viděl svou budoucnost v naplnění sionistické myšlenky. Hádky mezi námi se stále víc a víc prohlubovaly, jelikož jsem trávil pořád víc času v klubovně a pořád méně času ve škole…  Na konci desáté třídy jsem se rozhodl školu opustit. Rodiče jsem tím velmi rozzlobil a nakonec jsem souhlasil s tím, že dokončím maturitu za podmínky, že budu moci studovat individuálně. Nakonec jsem se ve věku 17 let musel zúčastnit hachšary (sionistického kurzu přípravy na život v zemědělské komunitě) a maturitní zkoušku jsem nikdy nesložil. 
V klubovně HaŠomer HaCair jsem se seznámil s židovskou kulturou, hebrejštinou a především se zemí Izraelskou. Během každého svátku jsme sedávali v klubovně a zpívali písně o zemi izraelské, pochopitelně v hebrejštině. Svátky jsem slavili jako pionýři, čím jsme se lišili od tradičního způsobu oslav. Obzvlášť rád jsem měl čtení; četl jsem polsky a trochu hebrejsky. Mezi mé oblíbené autory patřili Herman Hesse a Romain Roland, slavní spisovatelé, který se řadili mezi romantiky a zabývali se vztahem mezi člověkem a přírodou.  
Nakonec jsem se nakrátko dostal do Slonimu. Prvínho září jsem navštívil své rodiče ve Varšavě a plánoval, že budu vést skupinu blízko města Lodž. Pak vypukla válka a já jsem s velkou skupinou přátel utekl na východ. Po mnoha nesnázích jsme já a můj přítel Peppe dorazili do Vilniusu. Ve Vilniusu to byly těžké časy, zejména proto, že mi velice chyběla Varšava: rodina, přátelé, kultura a město samotné. Zařídil jsem čtecí pokoj, jediné místo, kde jsme mohli v bytě našich přátel v klidu sedět a číst. V únoru 1941 Peppe obdržel certifikát, který ho opravňoval k vystěhování do země Izraelské a já jsem zůstal ve Vilniusu. Pracoval jsem jako správce scény a malíř a čekal, až na mě přijde řada. Kdysi jsem říkával, že „cesta do země izraelské nevede přes Varšavu”, čímž jsem měl na mysli, že se do Varšavy nevrátím, dokud tam budou Němci.  Dvaadvacátého června 1941 Němci vpadli do Vilniusu a já jsem začal ztrácet víru, že zemi Izraelskou brzy uvidím.  

Julian Tuwim
Jmenuji se Julian Tuwim. Jsem básník. 
Jak se rodí básníci? To je veliká hádanka. Narodil jsem se ve městě poezii na míle vzdáleném, v Lodži. Lodž byla ohavné průmyslové město zaměřené na textilní průmysl, kde se ostentativně prezentované bohatství nacházelo v těsném sousedství stísňující chudoby.  
Narodil jsem se v roce 1894 ve středostavovské židovské rodině. Doma jsme mluvili polsky, na ulici polsky, německy a v jidiš. Studoval jsem na škole, jejímž úředním jazykem byla ruština.  
Moje matka pocházela z plně asimilované rodiny. Její otec byl šéfredaktorem jednoho z hlavních lodžských deníků. Dva z jejích bratrů byli právníci a ti druzí dva lékaři. Jedna ze sester byla provdaná za polského spisovatele a druhá za inženýra, Adama Czerniakówa, který se později stal hlavou Judenratu (Židovské rady) ve Varšavském ghettu. Vzdálený bratranec matky byl slavný pianista Arthur Rubinstein a kdykoli se ve městě objevil kvůli vystoupení, obdrželi jsme lístky zdarma.  
Revoluce v roce 1905 byla momentem velkých změn. Pogrom, kozáci cválající ulicemi, bojující dělnící (židé a Poláci bok po boku) a podněcovatelé pogromu, barikády na ulicích a nakonec uzavření škol studenty.
Když to skončilo, už jsme se rusky učit nemuseli. To bylo radosti!
V roce 1916 jsem se kvůli studiu práva přestěhoval do Varšavy. Studia se mi ovšem příliš nelíbily, a tak jsem dále psal poezii v polštině. Jazyk mnou úplně protékal, možná jako přímý důsledek knih, které jsem přečetl v domě mojí matky, nebo toho, jak jsem jej slyšel od naší prosté služky Antonie, nebo při našich hrách venku.    
Když bylo Polsko osvobozeno od okupace Rusy, Němci a Rakušany a po více než sto letech otroctví získalo nezávislost, cítil jsem explozivní pocit svobody a vykoupení jako Polák, žid a básník. Spolu s mými přáteli básníky, malíři a herci jsme založili moderní kavárnu a začali dokonce vydávat satirický časopis. Úplně jsme zdivočeli, vysmívali jsme se starému světu.  Recitoval jsem své básně o lásce a přírodě a věřil ve svou budoucnost a to, o čem jsem si myslel, že bude její součástí: nezávislý stát, svoboda a rovnost pro všechny.
Moje první kniha básní byla vydána a potkala se s velkým úspěchem. Polská pravice mě však nenáviděla a se mnou i můj talent zacházet s ”jejich" jazykem. Tvrdili o mně, že jsem žid, který píše polsky, že moje poezie je prosáklá judaismem. Neměl jsem pro ně než pohrdání.  
Účastnil jsem se všeho. Psal jsem poezii, divadelní hry, překládal z ruštiny, němčiny a francouzštiny. Psal jsem politické verše, které vyjadřovali moje antimilitaristické postoje.  Vyhrožovali mi násilím a já jsem se bál... Byl jsem šťastně ženatý s nejkrásnější ženou v celé Varšavě. V kavárnách, které jsem navštěvoval, jsem byl obklopen svými příznivci.  Pravice mě nepřestala pomlouvat, ale děti pomlouvačů měli stejně jako všechny polské děti až dodnes rádi moje báječné verše pro děti.  
V třicátých letech se ve mě usadil strach z nacistů. Měl jsem obavy, kam až svět kolem mě nakonec klesne a po německé invazi jsem z Polska utekl do Jižní Ameriky a odtud do New Yorku, kde jsem napsal svoje největší dílo – Polské květy.

Ludwik Hirszfeld
Narodil jsem se v roce 1884 v Lodži. Jelikož jsem vždy snil o tom, že budu vědcem a lékařem, až vyrostu, studoval jsem na nejlepších lékařských školách v Berlíně a Heidelbergu v Německu. V Heidelbergu jsem byl součástí výzkumného týmu, který objevil krevní skupiny; poté jsem spolu s manželkou dostal práci výzkumníka v Curychu.  
Pak vypukla velká, neboli první světová válka. Do Polska jsem se samozřejmě vrátit nechtěl, jelikož by mě tam naverbovali do ruské armády. Do německé armády se mi nechtělo o nic víc.  Doslechl jsem se, že Srbové potřebují pomoc ve svém boji s epidemiemi, a protože to byla moje specializace, pracoval jsem po všechna léta války jako civilní lékař ve službách odvážných Srbů.  
Po válce jsem se vrátil do své rodné země, Polska, do města Varšavy. Varšava mě přijala s otevřenou náručí. Vyučoval jsem na lékařské fakultě místní univerzity a založil vládní společnost pro veřejné zdraví. Bojoval jsem o zvýšení veřejného povědomí o důležitosti čistoty a osobní hygieny a zároveň pokračoval ve svém výzkumu, především v oblasti vakcín a jejich vztahu ke krevním skupinám. Publikoval jsem stovky vědeckých článků ve světovém tisku a byl jsem polským delegátem na nespočetných vědeckých konferencích, kde jsem potkal kolegy z výzkumu a ze svých studentských let.  
V průběhu třicátých let jsem začal pociťovat, že se mých přátel a kolegů v Evropě dotkla změna; Italů a hlavně Němců. Výzkumníci z těchto zemí začali svůj výzkum vztahovat k rasovým teoriím a já jsem jaksi nemohl najít souvislost mezi tímto přístupem a vědou. Stejně neočekávaně se změnil i jejich přístup ke mně. Na začátku školního roku rektor jedné z univerzit prohlásil, že polští studenti nestudují dostatečně pilně, jelikož když židé začínají svá studia, tvoří 10% populace fakulty a když končí, je to až 35%. Jeden ze studentů dokonce prohlásil, že by mělo být židům studium na univerzitě zakázáno. Tato situace mě šokovala.  Kromě etnického původu mě k židům nic nevázalo, a to ani v náboženském smyslu, jelikož jsem byl katolík.
(Za války jsem se ocitl v ghettu. Já, světoznámý profesor, jehož články byly uveřejňovány v Německu! Bylo pro mě těžké zvyknout si na na židy v ghettu, protože jsem jim moc nerozuměl. Je zde ale tolik nemocí, že své dny a noci trávím zachraňováním životů.)

Abraša (Abraham) Blum
Říkají mi Abraša, narodil jsem se v roce 1905 a vyrůstal jsem ve Vilniusu. Vilnius byl centrem židovského života v Litvě, stal se známým jako litevský Jeruzalém.
Měl jsem velké štěstí a žil jsem jako v pohádce. Táta vlastnil továrnu na cukrovinky.
Vychovávali mě v tradičním sionistickém duchu. Dodržovali jsme židovské tradice, ale nebyli jsme pobožní, ačkoli jsem navštěvoval cheder (tradiční židovská základní škola). V chederu se přísně dodržovala pravidla náboženského života. Proč mě tam vlastně rodiče posílali? Dobrá otázka..
V patnácti jsem nastoupil na židovské gymnázium a Rudá armáda obsadila moje rodné město. To jste měli vidět. Vojáci hrdě pochodovali s rudými prapory v rukách. Hesla o volnosti, rovnosti a bratrství zněla všude. Já jsem se s takovými myšlenkami osobně setkal poprvé a změnily můj život.
Bolševici s jejich transparenty a slogany vládli Vilniusu pouze 6 týdnů. Odešli a Vilnius byl prohlášen za hlavní město nezávislé Litvy. To se též zanedlouho změnilo, objevila se polská armáda a Vilnius se stal součástí Polska. Řeknu vám, je únavné stále měnit národnost - z ruské na litevskou a polskou. Židovská národnost mi zůstala.
Pokračoval jsem ve studiích na gymnáziu. Myšlenky komunismu mě oslovily. Všichni jsme si byli rovni. Stal jsem se členem komunistické buňky. Po dlouhých debatách jsem pochopil, že mí přátelé komunisté nechápou potřeby židovských dělníků, protože nevnímají Židy jako národ. Komunističtí přátelé neprojevovali sympatie vůči židovskému proletariátu a tak jsem se stal členem židovské mládežnické organizace Zukunft (Budoucnost), která spadala pod židovskou socialistickou stranu Bund.
Po maturitě jsem se rozhodl studovat v zahraničí. Nejprve jsem odjel do Německa a později získal titul inženýra v belgickém Gentu. Musel jsem se vrátit do Vilniusu, protože zemřel táta. Krátce po návratu jsem byl odveden do polské armády.
Po propuštění z armády jsem se oženil s Ljubou a přestěhovali jsme se do hlavního města Varšavy.
Příchod do Varšavy byl pro mě velmi důležitý. Velmi jsem se poprvé v životě politicky angažoval. 
Společně s Pinchasem Schwartzem a Alexandrem Ehrlichem jsem se stal významným představitelem židovských socialistů – mládežnické organizace Zukunft (Budoucnost).

Publikoval jsem články v novinách organizace Yugent Werker, což znamená v jidiš Mladý dělník. Můžete se ptát, proč používám názvy v jidiš. Jidiš byla společným jazykem židovské pospolitosti a zejména chudších vrstev a tak noviny byly publikovány v jidiš. My jsme také diskutovali, přednášeli v jidiš. Jidiš se dá označit jako mateřský jazyk většiny polských Židů.
Pracoval jsem a žil jsem ve Varšavě. Rok a půl jsem jezdil po Polsku a pomáhal zakládat místní pobočky naší organizace. Díky těmto cestám jsem se dostal i do vedení strany.
Poslední tři roky působim jako člen hlavního výboru Tsukunft. Za vrchol své dosavadní kariéry považuji to, že jsem byl zvolen členem městského výboru za stranu Bund.