• Menu

  • Shop

  • Languages

  • Accessibility
Visiting Info
Opening Hours:

Sunday to Thursday: ‬09:00-17:00

Fridays and Holiday eves: ‬09:00-14:00

Yad Vashem is closed on Saturdays and all Jewish Holidays.

Entrance to the Holocaust History Museum is not permitted for children under the age of 10. Babies in strollers or carriers will not be permitted to enter.

Drive to Yad Vashem:
For more Visiting Information click here

Každodenní život ve varšavskén ghettu 1941

Studijní materiál pro studenty druhého stupně základních a středních škol

  1. Pinkert byl nejznámějším pohřebním ústavem v ghettu. „Bednou“ je myšlena rakev.
  2. Park se nacházel na ulici Nowolipki 35 na území bývalého Polského institutu. Část parku a zahrady za domem byla pronajata běžným „předplatitelům,“ kteří tam chodili s dětmi za čerstvým vzduchem. Takové „nájemné zahrady“ existovaly také mimo ghetto.

Otázky k diskuzi – diapozitivy (1) a (2)

  1. Které detaily ve výňatku z deníku Chaima Kaplana objasňují, jaký mělo ghetto význam pro jeho obyvatele?
  2. V zápisku ze dne 22. listopadu 1940 napsala Mary Bergová: „Nebude to snad lepší? Nenechají nás teď na pokoji?“ Odpovídá to zápisku Chaima Kaplana z 18. října 1940?

Četba k diapozitivům (1) a (2)

17. listopadu 1940 
Konečně nás postihlo to, čeho jsme se báli nejvíce. Tušili jsme, že nás čeká život v ghettu; život plný smutku a chudoby, hanby a ponížení, ale nikdo nečekal, že ta osudová hodina nastane tak brzy. Ta strašná rána přišla najednou. Večer o šábesu svátku Parašat Vajera, 14. marchešvanu roku 5701, jsme ještě šli spát v ložnici v Židovské čtvrti a ráno nato jsme se probudili ve stísněném židovském ghettu; ghettu ve všech ohledech. V ranních hodinách šábesu byly ke každém průjezdu, kde nebyly kvůli tramvajím postaveny zdi, vyslány hlídky o třech mužích. Ty zakazovaly Židům s „odznakem hanby“ přecházet do árijské čtvrti. Byla nám zaručena „plná občanská práva“ v tom smyslu, že jsme měli v polském státě židovskou policii, což je myšlenka, ve kterou z celého srdce a duše doufali židovští autonomisté všech generací. Začal nám nový život a panika, která zachvátila Židovskou čtvrť, se nedá popsat. Najednou jsme se ocitli ve vězení ze všech stran obehnaném zdí. Jsme izolováni a odděleni od světa a jeho plnosti, vyloučení ze společenství lidské rasy.
Ve skutečnosti nemáme jedno, ale dvě ghetta, mezi nimiž téměř neexistuje spojení. Pro upřesnění musím zdůraznit, že jeden spoj zde je, ale já ho považuji za neexistující, protože se téměř nedá použít. I to je součástí plánů dobyvatele.

Chaim A. Kaplan, Scroll of Agony – The Warsaw Diary of Chaim A. Kaplan, překlad a úprava: Abraham I. Katsh, N.Y. McMillan, 1965, s. 225

 19. listopadu 1940 
Kdyby někdo řekl, že se nad námi v pravé poledne zatáhlo slunce, nebyla by to pouhá metafora. Všichni trouchnivíme a hnijeme v těsných a klikatých uličkách, ve kterých se nečinně a zoufale potloukají desítky tisíc lidí. 
K celkovému zmatku přispěl zvláště problém se zásobami potravin. Byli jsme odříznuti od spojení s venkovem a jídlo nám budou přidělovat dobyvatelé, což přinese jistě devadesátiprocentní hladovění. Co jiného může přinést deset dekagramů obyčejného chleba týdně? 
Na černém trhu vládne strašlivá zloba. Ti zámožní a dokonce i ti středně bohatí si nahromadili zásoby potravin. Avšak chudým nezůstalo nic, protože si nemohli dovolit se předzásobit. To oni jsou oběťmi překupníků a jejich nouze je nesnesitelná i napohled. Nikde se nedá vydělat ani haléř. I v lepších časech je provázela jen dřina a bída, ale nyní vyjde tuna uhlí na 800 zlotých, bochník chleba na tři zloté, litr mléka na dva zloté, kilo másla stojí třicet zlotých. A tak dále.

Chaim Kaplan s.205-206

22. listopadu 1940 
Ghetto je už v izolaci celý týden. Zdi z červených cihel ohraničující ghetto se značně rozrostly. V naší bídné osadě to hučí jako v úlu. V domech a na dvorcích, všude, kam ucho nacistů nedoslechne, se lidé nervózně dohadují, co skutečně Němci sledují uzavřením Židovské čtvrti. A jak si obstaráme potraviny? Jak zajistíme pořádek? Nebude to snad lepší? Nenechají nás teď na pokoji?
Dnes odpoledne se všichni členové naší skupiny LZA shromáždili u mě doma. Seděli jsme jak zkamenělí a nevěděli, co si počít. Všechno naše snažení bylo k ničemu. Komu dnes záleží na divadle? Všichni přemítají jen nad jednou věcí, a tou je ghetto.

Warsaw Ghetto – a diary of Mary Berg. Úprava: S.L. Shneiderman, N.Y. 1945

18. října 1940 
Když bylo založeno ghetto, mysleli jsme si, že se nám tím uleví. Nacisté v něm koneckonců viděli nakažený brloh, tak by přece neriskovali vlastní životy. Ale bohužel jsme se mýlili i v tom. Není místa, ve kterém by se mohly rozbujet krádeže a vraždy za bílého dne tolik, jak v ghettu. Tady žádné oko nevidí, ani ucho neslyší. Árijci odešli a nacisté se nestydí před Židy, které ani nepovažují za příslušníky lidské rasy.

Chaim Kaplan s. 211

Otázky k diskuzi – diapozitiv (3)

  1. Pokuste se rozpoznat události z života v ghettu, jak je zachytila kamera.
  2. Prosíme, soustřeďte se na šaty:
    1. Přečtěte si výňatky z deníku Chaima Kaplana a najděte vnější znaky Židů, které na obrázku chybí
    2. Proč se opatrným Židům zdálo vhodné oholit vousy a oblékat se jinak?

Četba k diapozitivu (3)

17. listopadu 1940 
Rozloha ghetta je pro půl miliónu lidí příliš malá. Za židovskou čtvrť bylo označeno jen několik málo ulic.

Je to tu až neuvěřitelně přeplněné. Když člověk vyjde na balkón a shlédne na uličky ghetta, nevidí nic než moře hlav; připlouvajících a odplouvajících vln tvořených desítkami tisíc lidí. Téměř všichni jsou oblečení stejně, elegance vymizela a v každém obličeji se zračí židovský žal, který je od chvíle, co nás obrátili v prach, téměř neměnný.

Chaim Kaplan, s. 392 [hebrejsky]

Chodníky jsou neskutečně přeplněné a ucpané. Lidé do sebe neustále strkají a vrážejí, nikdo na to však nereaguje ani rozzlobeně, ani omluvně. Všichni vědí, že to jinak nejde. V těchto časech tak všeobjímajícího utrpení nemá nikdo nárok říct: „Dej mi pokoj!“ Všichni sdílíme stejný osud, každý obličej nese stopu těchto hrůzyplných událostí, jichž nebyl nikdo ušetřen. Z každého obličeje na člověka zírá stejný výraz tichého zármutku.

Chaim Kaplan, tamtéž.

Pro jednotný oděv svědčí mnoho důvodů. Zanechává dojem, že všechny najednou propustili z jednoho vězení, ve kterém se vyžadovalo nošení uniforem. Polsko bylo do nynějška pověstné charakteristickým „židovským kloboukem“, který nosili ortodoxní Židé (Hassidim); ten začal být oblíbený i mezi křesťany. Byl to malý klobouk z černé látky se zkosenou střechou. Těžko říci, proč se pro ortodoxní Židy stal charakteristickým znakem židovství. To ale není důležité. Faktem je, že ani celé generace hnutí Haskalah, sionismu a racionalismu nesebraly židovský klobouk z hasidických hlav.
Z estetického hlediska jsou klobouky ošklivé, avšak zvyk, o který se postarali ortodoxní Židé, se udržel po celé věky. Přesto to teď vypadá, že člověk může vyhodit dokonce i snubní prsten. Hned poté, co začali okupanti odvádět Židy na nucené práce, se každý okamžitě a pilně začal snažit o vymazání všech znaků, podle nichž by v nich bylo možné rozpoznat Židy. A protože s nosem se nedalo dělat zhola nic, přišli na to, že se docela dobře obejdou aspoň bez klobouku. A tak musel klobouk pryč a nahradila ho nežidovská čapka jiného střihu. Snad to pomůže!

Chaim Kaplan, tamtéž.

Otázky k diskuzi – diapozitiv (4)

  1. Co můžete na základě fotografií a výňatků z deníků Chaima Kaplana a Anteka Zukermana říci o reakcích obyvatel ghetta na nařízení, které Židům přikazovalo smeknout klobouk, když procházeli kolem Němce?
  2. Všimněte si fotografa, který je na obrázku. Pročtěte si zápis ze 17. listopadu 1941 z deníku Chaima Kaplana a vyjádřete svůj názor na charakteristiku ghetta jako „židovské autonomie“

Četba k diapozitivu (4)

ehdy bylo také vyhlášeno další nařízení: „Každý Žid, který projde kolem Němce oblečeného ve služební uniformě, musí uctivě ustoupit na stranu.“ Může se zdát, že nám to neukládá povinnost smekat klobouk. Ale nacističtí vojáci trvají právě na tomto důkazu úcty. Hned, když vstoupí do ghetta, se hlasitě dožadují vyjadřování respektu. Ti hlupáci si neuvědomují, že úcta, vynucená pod tlakem, se za úctu považovat nedá. Jak bychom mohli uctívat utlačovatele a nepřítele, jenž tráví každý den přemýšlením, jak nás vyhladit, zničit a vymazat z povrchu zemského? Ale psychopati jsou vůči logice imunní a Žid, který se neukloní nacistovi a neprokáže mu úctu smeknutím klobouku, musí počítat, že za to zaplatí vysokou cenu.

Chaim Kaplan, tamtéž

9. ledna 1941 
- Smeknout klobouky! Říkejte si, co chcete, ale podle mého názoru trpí lidé, kteří jsou tak posedlí takovými hloupostmi, vážnou duševní chorobou, jestli ne záchvaty vzteku.

Chaim Kaplan, s. 426 [hebrejsky]

Časem došla tato klobouková záležitost tak daleko, že Žid musí smekat před každým Němcem! Já osobně jsem v životě nesmekl, a to proto, že jsem prostě nenosil klobouk. Ať bylo léto nebo zima, déšť nebo sluníčko – a rozhodně jsem nebyl jediný.

Antek Zuckerman, s. 109 [hebrejsky]

14. února 1941 
Tato oblast je úředně prohlášena za infikovanou (epidemiemi) a nacističtí vojáci do ní nesmí vstoupit, pokud ovšem nemají zvláštní povolení vydávané výhradně těm, kteří musí do ghetta za nějakou oficiální záležitostí. Tolik teorie. Ale grázlové z jejich řad to vidí jinak. Ode dne, kdy bylo ghetto založeno, se počet případů krádeží a loupení zvýšil sedmkrát! Když nejsou ty nacistické bestie na očích árijcům, přestanou ovládat své vášně, své vražedné a zlodějské touhy a nechávají se bezmezně vést svými hnusnými pudy.

Chaim Kaplan, s. 439 [hebrejsky]

Četba k diapozitivu (5) a (6)

5. Červen 1941 
V ghettu se objevil nový dopravní prostředek. Dnes ráno jsem přes okna naší školy v ulici Sienna zahlédla, jak kolem projela první tramvaj tažená koňmi. Jeden starší učitel žertovně poznamenal, že asi omládl; najednou se mu vrátilo dětství, kdy ve Varšavě jezdily jen koňky. Tehdy jsem ještě nebyla na světě a když vidím tyhle vozy, vždycky mi přijde na mysl doba napoleonských válek.

Omnibusům z roku 1941 se říká Kohn-Hellery, podle dvou společníků, Kohna a Hellera, kteří založili omnibusovou společnost. Jsou to dřevěné vozy s okénky, které se podobají běžným tramvajím - horní část je natřená nažluto, dolní namodro a ve středu svítí bílá Davidova hvězda s nápisem TKO (polská zkratka pro Společnost omnibusové dopravy). Tento vůz jezdí na vysokých kolech a připomíná gigantickou žlutomodrou pásku na rukáv. Řidič a průvodčí nosí zvláštní tmavou uniformu. Lístek stojí dvacet grošů. Řidič často v půli cesty zastavuje, aby „natankoval“, což znamená, že nechá napojit dvě vyzáblé a potem zbrocené herky, které mají co dělat, aby nacpaný vůz utáhly.

Warsaw Ghetto - A Diary of Mary Berg. Úprava S.L. Shneiderman; N.Y. 1945 s. 62-63

Vím o případu pětiletého židovského dítěte, které dlouho bydlelo na árijské straně a opravdu přesvědčivě hrálo, že patří mezi křesťany. Jednoho dne se u stolu vedl rozhovor o koňkách. Dědeček vyprávěl, že za jeho dětství takové vozy jezdily v ulicích hlavního města. A z toho židovského dítěte najednou vypadlo, že také vidělo koněm taženou tramvaj… v ulici Zamenhoff. Po takovém prozrazení museli rodiče dítě odvézt a zajistit ho někde jinde.

Emmanuel Ringelblum, Polish-Jewish Relations, Jerusalem, Yad Vashem, 1974 s. 144-145

Otázky k diskuzi – diapozitiv (7)

  1. Co podle vás vedlo židovské obyvatele ghetta k využívání tak podivného dopravního prostředku, jako jsou rikšové? (přečtěte si výňatek z deníku P. Opoczynského).

Četba k diapozitivu (7)

Rikšové – charakteristický dopravní prostředek varšavského gheta, který Židé, „mezinárodní“ Židé, kteří se nestydí si vypůjčovat cokoli odkudkoli, převzali od Japonců a Číňanů. Rikša je pro uličku Kozia velkou pomocí, a to nejen proto, že tu nezůstala jediná koňka, když Němci zkonfiskovali židovským dopravcům koně; to by ještě nebylo tak zlé. Pořádný pytel mouky klidně utáhne na zádech židovský nosič. Ale k čemu to je, když se to nesmí dít na veřejnosti, když všude číhají pozorné oči? Ale to se změnilo právě po zavedení rikšů. Číňany by nikdy nenapadlo upravit vozíky tak, jak to provedli Židé. Pod sedadlem je dutý prostor, kam se vmáčkne i několik pytlů mouky a nahoře sedí rikša, který se tváří jako neviňátko. Jenom projíždím ulicí…

Peretz Opoczynski, s. 140 [hebrejsky]

 

Otázky k diskuzi – diapozitiv (8)

  1. a. Jak byste popsali jevy uvedené v následujících výňatcích z deníků?
    b. Jaký byl postoj autorů deníků k těmto jevům?
  2. Jaký máte názor na tyto události s ohledem na to, že je dnešní společnost považuje za ukázky zvráceného chování?
  3. Jaké nové charakterové rysy si muselo osvojit židovské dítě v důsledku podmínek, které vládly v ghettu?

Četba k diapozitivu (8)

22. listopadu 1941 
Není snadné projít po ulici s balíčkem v ruce. Když vyhladovělý člověk vidí někoho s balíčkem, ve kterém by mohlo být jídlo, pustí se za ním a v příhodné chvíli balíček popadne a rychle otevře, aby utišil hlad. Když v balíčku není jídlo, odhodí ho. Ale to nejsou zloději; to jsou jen lidé zbědovaní hladem.

Židovská policie si s nimi nedokáže poradit. Je to pochopitelné, kdo by měl to srdce trestat takové nešťastníky?

Mary Bergová s. 116

Varšava, 2. června 1942 
„Já nejsem zloděj, ale chmaták!“ Tohle zavzlykal před několika dny jeden chlapec z noclehárny, kterého načapali, jak jinému chlapci vytahuje z kapsy krajíc chleba. „Chmatáctví“ je nakonec odpustitelnější než obyčejná krádež.

Scéna z ulice Mielna - a takových příhod jsou denně k vidění desítky. Jistá žena vyšla z krámku s papírovou taškou s méně než sto gramy základních potravin. (V dnešní době si může dovolit koupit víc než pár desítek gramů jen málokdo). U dveří na ni čekal „chmaták“ – chlapec snad šestnácti nebo sedmnáctiletý. Popadl tašku oběma rukama, jednu vrazil dovnitř a šílenou rychlostí do sebe nacpal sýr, který tam nahmatal. To je základní chmatácké pravidlo: nacpat do sebe co nejvíc. Žaludek je na uskladnění „kořisti“ ta nejbezpečnější skrýš, i když pro provozovatele tohoto bídného řemesla stačí, když si jídlo ohmatá svýma špinavýma rukama; lidé se většinou netknou potravin, které někdo osahal.

Před válkou se v pekařstvích objevoval tento nápis: „Pečivo ohmatané zákazníkem se považuje za prodané.“

Na pomoc té bezmocné ženě se přihnala celá armáda kolemjdoucích. Každý začal celou silou bít a kopat chmatáka do krku, zad a hlavy. Zlodějíček se ani nebránil. Schoval hlavu mezi ramena, nahrbil se, jakoby vlastní hřbet nabízel k bití a soustředil se jen na jedno: na tělo mu sice dopadaly rány jako déšť, ale on dál házel obsah tašky do úst…

Bití je zřejmě tím nejméně příjemným hlediskem jeho zaměstnání. Na bití se podílí každý, komu se zachce; ať je to žebrák, uprchlík, tulák nebo kandidát do Pinkertovy „bedny“1, všichni cítili potřebu udělit ránu. Rány gumovými obušky rozdávají Němci… a dokonce i židovští vojáci. Jak by mohl člověk nevyužít této jedinečné příležitosti a nepřidat se, i když jen na okamžik? Právě k tomu jsou chmatáci dobří.

Chmatáci se většinou zaměřují jen na jídlo. Kabelka, kterou si žena přidržuje pod paží, je nijak nezajímá. Jednou se mi stalo, že mi nějaký klacek ukradl balíček, ve kterém byla pasta na parkety. Zakřičela jsem za ním, co je vevnitř. Bez zaváhání mi balíček hodil zpět. Kdybych ho nevarovala, nacpal by se leštidlem na parkety.

Před pár dny se jedna má známá stala svědkem této události: chmaták ukradl balíček se dvěma kilogramy syrového masa (samosebou koňského). Za ním se pustila celá skupina pronásledovatelů, ale on na poslední chvíli nahlédl dovnitř a balíček okamžitě odhodil.

„Myslel jsem, že to je chleba“, řekl s viditelným zklamáním. Z toho je jasné, že peněžitá hodnota ukradených předmětů chmatáky nezajímá; jdou jen po jídle, které se dá na místě pozřít. Slyšela jsem, že kdesi na ulici Novolipie je krámek, ve kterém vykupují od chmatáků zbytky chleba.

Rachel Auerbachová, s. 34-35 [hebrejsky]

 

Otázky k diskuzi – diapozitivy (9) a (10)

  1. Pokuste se na základě fotografií a textu Peretze Opoczynského uhodnout, jaké zboží se prodávalo na bleším trhu. Jaké se z toho dají odvodit závěry?
  2. Text Peretze Opoczynského vypovídá o rozsahu odloučení ghetta od vnějšího světa a vztahů mezi Židy a Poláky. Vyjádřete na tato dvě témata vlastní názor.

Četba k diapozitivům (9) a (10)

Vně ghetta se talisy (modlitební pláště) barvily a přešívaly v elegantní vlněné sukně. Jednoho křesťana, který si na Wolowce (tak se nazýval bleší trh) nakoupil modlitební pláště, potkal hořký, židovský osud: prohledali ho Němci a zjistili, že má ony modlitební pláště omotané pod kabátem kolem těla s rituálními třásněmi zavázanými po způsobu, kterým si je váží zbožní Židé, když se v sobotu vydávají do synagogy. Němci mu nařídili, aby je odmotal, zabalil se do nich a zavázal rituální třásně podle židovského zvyku. Nato ho vedli celou ulicí a on musel celou dobu ty třásně líbat.
Jednoho dne byli do ghetta vysláni polští policisté ve voze na přepravu vězňů. Jejich cílem byl zátah na křesťany, kteří proklouzli bez povolení do ghetta za nákupem zboží. Policisté prohledávali cvičeným zrakem chodníky a zanedlouho vystopovali všechny Poláky, jen podle obličejů. I když měli křesťané přes rukávy pásku, dokázali je policisté od Židů rozlišit okamžitě. To Němci nejsou až takoví znalci. Když se kolem pohybují jen Němci, mohou se kolem křesťané i křesťanky s pásky na rukávech procházet beze strachu. Moc dobře vědí, že „krauti“ se obelstí snadno a není třeba se starat. Ale polští policisté se oklamat nedají. Naštěstí i oni chtějí žít, a pokud možno dobře; alespoň tak, jak si žili za Rusa. Velmi rychle je přestalo bavit běhat po ghettu a hledat křesťany, kteří se tam pohybovali bez povolení. 
Každý den na Wolowku přicházelo více a více křesťanů a stejně tak vzrůstal i počet Židů, kteří tam houfně prodávali svůj majetek; někteří z nich dokonce neváhali nabízet k prodeji své nejlepší potřeby pro domácnost. O nějakém dobrém živobytí v ghettu se nedalo hovořit. Na Wolowku přinášeli své zboží dokonce i řemeslníci.
„Mezi Židy a křesťany není rozdílu“, říká se. Křesťanům se dařilo získávat všechna možná povolení, především pokud šlo o obchodování v ghettu. Hlídky začaly záměrně nevidět a už se neobtěžovaly důkladnými prohlídkami vstupních povolenek do ghetta. Křesťané mohli snadněji vstoupit a Židé zase vyjít. Válka s Ruskem nejenže Němce zmátla, ale také vyvolala pochybnosti; varovala je, aby byli opatrní, žili s místním obyvatelstvem v míru a pro jistotu si udělali i přátele… 
Křesťané využili této příležitosti dokonale. Každý den jich na Wolowce byly k vidění tisíce a dělali tam ty nejvýhodnější koupě ve městě. Celé odvětví zaznamenalo vzestup a produkovalo opravené oděvy, boty a spodní prádlo. Krejčí párali z dek rouno a šili z něj teplé bundy, zimní kalhoty nebo podšívky pod saka, zimníky a podobně.

Křesťané a zvláště mladí „hejsci“ vyskakovali z tramvajových vozů, které bez zastavení projížděly ghettem. Dobře zaplatili každému, komu bylo třeba, a tak se jich nikdo ani nedotkl – ani policisté, kteří doprovázeli křesťanskou tramvaj přes ghetto, ani průvodčí a často dokonce ani samotní Němci.
„Hejsci“ nosili lakované boty, elegantní kožešinové kabáty a na prstech se jim blýskaly zlaté prsteny. V jejich červeňoučkých, hladce oholených tvářích, se zračil blahobyt. Mnohé ženy vypadaly jako dívky z venkova: tvářičky kulaté a buclaté jako koblížky, široká ramena a na nohou boty do každého počasí. Pohybovaly se hbitě a odborně jako zkušené obchodnice od jednoho židovského prodavače k druhému a za almužnu dělaly ty nejlepší obchody.
Po večerech se na rohu ulic Zamenhof a Muranowska odehrávalo vždy stejné představení: stovky křesťanů, mužů i žen, čekaly ve frontě na poslední tramvaj, v rukou tašky nacpané oblečením z plyše, hedvábí a sametu, drahým spodním prádélkem, botami, koberečky a dekami. Vrhali kolem sebe podezřívavé pohledy a snažili se vystopovat Němce nebo zvědy. Pak někdo zakřičel: „Už jde!“ a všichni se rozprchli a vmáčkli se do nejbližšího průchodu nebo dvorku. Když nebezpečí pominulo, dali jim Židé znamení, že je vzduch čistý a oni se v mžiku vrátili. Všichni Židé vědí, jaké to je, být kořistí a proto cítí povinnost pomáhat křesťanům a ukrývat je. Není možné se nedojmout tou ochotou, s jakou jim Židé pomáhají.
Křesťanští muži a ženy se připraví na chvíli, kdy tramvaj zpomalí a pak na ni naskočí. Dobře nakoupili a míří domů, třímají své tašky a jsou spokojení a dobře naladění. Ale zboží v taškách je jen vějička; to skutečné zboží, které přinese obrovský zisk, schovávají na vlastních tělech.
Kupující si na těle odnášejí hedvábné spodní prádlo, kožešiny nejlepší kvality a šperky. Když se do nové Wolowky přestěhovaly stánky a obchůdky, otevřeli tam Židé okamžitě bufety, ve kterých se podávaly svačiny a teplá jídla. Polským zákazníkům se vyplatilo se tam najíst za vysoký obnos, protože tyto jídelny byly vybaveny závěsy, za kterými se mohli svléknout téměř donaha, vyhodit vlastní šaty a za poplatek ve výši jednoho zlotého se mohli obalit špičkovým oblečením, které právě nakoupili.

Peretz Opoczynski, s. 128-130

 

Otázky k diskuzi – diapozitiv (11)

  1. Pročtěte si texty Yisraela Gutmana a Rachel Auerbachové. Mohl být podle vašeho názoru pro obyvatele ghetta výměnný obchod, provozovaný na tržišti, dlouhodobým řešením problémů s živobytím?

Četba k diapozitivu (11)

V mnohem vážnější situaci byli ti, kteří z nějakého důvodu nepracovali a byli živi z prodeje osobního a rodinného majetku. Rezervy byly omezené a bylo třeba počítat s tím, že se z nich v budoucnu stanou nuzáci závislí na cizí pomoci a budou v podstatě odsouzení k hladovění. Od počátku do této kategorie spadala většina uprchlíků, kteří přišli do Varšavy a zbídačená třída nádeníků.

Israel Gutman s. 76

Varšava, 16. dubna 1942 
Asi před týdnem jsem šla ulicí Gesia kolem blešího trhu zvaného Wolowka, který se do tohoto místa přestěhoval se založením ghetta. Teď se mu říká Gesiowka a právě tady se nakupuje a prodává zboží z druhé ruky.
Jaký smutný pohled: zboží, které má to nejlepší za sebou prodávané lidmi, jejichž čas nadchází.
Na Gesiowce téměř není artiklu, který by se tam nedal koupit.
Lidé dokonce odpářou z kabátu podšívku, aby ji mohli prodat na tržišti a koupit si čtvrtku chleba nebo láhev kapek v lékárně. Ale hlad se čtvrtkou chleba nezažene a láhev kapek nikomu nezachrání zdraví. Žaludek vše pozře a další den žádá víc.
Nakonec přijde den, kdy se musí prodat i poslední židle a poslední pár bot i s kartáčem. Člověk nemá klid, dokud mu stále ještě něco patří, i když jen tretka, hlavně že má pro někoho jiného cenu. I když už člověku natéká tělo, není možné jen tak ležet a čekat na konec, který dříve či později stejně přijde, s koberečky nebo bez nich. 
Čas od času vymění lidé zboží nejlepší kvality za stejné zboží v horším stavu a žijí z rozdílu v ceně. Tak to může jít zdánlivě donekonečna, ale končí to tak, že na ulicích potkáte lidi oblečené jak Ghándí: na nahých tělech nemají víc než hadr.
První rok jsme tady měli jen jednoho takového „nudistu“. Pochodoval po ulicích, na sobě nic než mizernou pánskou košili provázkem připevněnou kolem beder. Tehdy to ještě byla senzace, novinka, výtečný reklamní prostředek, něco, co autora posouvalo do popředí mezi zuřivou konkurencí (která stále pokračuje), mezi spolkem žebráků na dvorech a v ulicích stísněného ghetta.
Ale v tomto oboru se žádný „rekord“ neudrží dlouho. V každém případě to vedlo k další atrakci na monstrózní přehlídce žebráků, kteří se sjeli do Varšavy ze všech koutů země.
Mizerné hadry místo oblečení už nejsou trikem vyhrazeným pro žebrácké řemeslo; v dnešní době je možné v tomto oděvu vidět i řádné občany. Stydí se, ale k čemu je tady vlastně stud?
Snaží se, aby nemuseli vycházet z domovů. Stejně je už nohy téměř neunesou. Přes to všechno se jim občas podaří v sobě vykřesat jiskřičku naděje, ještě se zvednout a z nezměrné hlubiny zoufalství posbírat poslední zbytečky síly. Brzy ráno nebo za setmění se odváží vyjít ven, ale někteří se už nikdy nevrátí. Těla mají nafouklá hladem a umírají lehce jako kuřata přemožená morem. Sesouvají se k zemi za chůze a ušetří příbuzné či sousedy námahy vláčet se s jejich těly na ulici.
Zdá se, že podstatná část zboží, které se prodává na Gesiowce, pochází z olupování mrtvol rozsetých po ulicích ghetta. Těla zemřelých lidí svlékají donaha některé bandy, které z této úděsné praxe učinily své živobytí. Vždy ráno jsou tato těla naprosto nahá, zakrytá jen papírem, většinou nějakým oznámením servaným ze zdi. Každý den slyšíme o případech, kdy příbuzní vynesli mrtvého na ulici, protože si nemohli dovolit zaplatit za vůz, který by tělo odvezl. Občas ho svlečou ze všech částí oděvu, které mají ještě nějakou cenu. Vyskytují se případy takové necitelnosti a netečnosti k mrtvým, že by se něco podobného mohlo v minulosti stát snad jen na vesnici mezi venkovany a také jen z důvodu krajního strádání a krutosti.

Rachel Auerbachová, s. 29-30 [hebrejsky]

Otázky k diskuzi – diapozitiv (12)

  1. Profesor Yisrael Gutman pokládá otázku: „Proč zůstávaly ony hladové masy pasivní v přítomnosti veřejných projevů takové mravní zvrhlosti a rozhazovačnosti a nepovstaly?“ Pokuste se na tuto otázku odpovědět na základě vašich znalostí o období holocaustu a podobných úkazů na jiných místech a v jiných dobách. Pořiďte si také výpisky z deníku Mary Bergové.

Četba k diapozitivu (12)

5. února 1941 
Přes výkladní skříň obchodu vidím odrazy různých lidí. Tohle představení už dobře znám: vejde chuďas, koupí se čtvrtku půlkilového chleba a odejde. Na ulici si netrpělivě utrhne kousek z té lepkavé hmoty a vloží si ho do úst. V obličeji se mu rozlije spokojený výraz a za chvíli celý kus chleba zmizí. Pak je mu z obličeje možné vyčíst zklamání. Prohledává si kapsu a vytahuje poslední měďáky… za které si už nekoupí zhola nic. Teď už se může akorát uložit do sněhu a čekat na smrt. Nebo že by zašel na místní úřad? To by nebylo k ničemu. Tam jich takových čekají stovky. Žena za pultíkem, která je přijme a vyslechne, s nimi soucítí; zdvořile se usmívá a vždy řekne, aby přišli znovu za týden. Hlad je přemůže, a tak jednoho rána najdou zase další tělo staříka s promodralým obličejem a zaťatými pěstmi, jak leží ve sněhu.
Jaké jsou asi poslední myšlenky těchto lidí, proč tak pevně svírají pěsti? Jejich poslední pohled jistě směřoval do výkladní skříně krámku přes ulici, kde se uložili k smrti. V té výloze vidí bílé pečivo, sýr a snad i koláčky a v jejich posledním snu se zakusují do bochníku chleba.
Každým dnem v ulicích ghetta těchto lidí snících o chlebu přibývá. Oči mají zakalené mlhou, která patří do jiného světa… Většinou sedí naproti výkladům krámků s potravinami, ale jejich oči už nevidí bochníky vyrovnané za sklem jako ve vzdáleném, nepřístupném ráji.

Mary Bergová, s. 48

 

Otázky k diskuzi – diapozitivy (13) a (14)

  1. Mary Bergová hovoří o žebrácích jako o jednom z „prokletí ghetta“. Najdete i jiný pohled na tento fenomén?
  2. Prohlédněte si fotografii a přečtěte výňatky z deníku Anteka Zukermana. Jak můžete vysvětlit Zukermanovo chování, když se potuloval ulicemi ghetta?

Četba k diapozitivům (13) a (14)

12. června 1941 
Další hrůzu ghetta představují žebráci, kterých neustále přibývá. Jsou to uprchlíci, kteří zde nemají přátele ani příbuzné a kteří nemají místo ani v těch strašných „domovech“ zřízených obcí. Několik dní po příchodu ještě hledají práci. V noci spí u dveří, to jest na ulici. Když jsou příliš vyčerpaní a oteklé nohy je už odmítají dále nést, sedají na obrubníky nebo ke zdem. Zavřou oči a ostýchavě před sebe poprvé natáhnou žebrající ruku. Po několika dnech už prosí o almužnu s otevřenýma očima. Když je hlad mučí ještě krutěji, dávají se do pláče… a tak se rodí „šílený žebrák“. Občas jim někdo hodí dvacet grošů nebo dokonce půl zlotého, ale za takovou almužnu se nedá nic koupit.

Mary Bergová s. 69-70

Založení ghetta znamenalo pro naše životy skutečný zlom. Najednou jsme se museli dívat na představení o neúprosné a zhuštěné bídě. Situace se každým dnem zhoršovala. Ulice byly poseté mrtvolami. Je fakt, že se časem city otupí a člověk si na ten pohled zvykne; prostě ustoupí a pokračuje v cestě. Chodíval jsem kolem jedné rodinky: dva mladí lidé drželi na rukou svou dcerku. Dobře si vzpomínám na důstojnost, která vyzařovala z jejich postoje a klidu. Pokaždé, když jsem šel kolem, jsem jim dal nějakou drobnost. Jednoho dne zmizeli a já jsem věděl, že už nejsou mezi živými…
Na rozích ulic jsem vídal zpěváky. Jeden z nich, který byl obdařen neobvykle mocným silným hlasem, byl ve skutečnosti operním pěvcem. Vždy přitáhl skupinku posluchačů, kteří mu naházeli pár grošů. A byl tam také Rubinstein, šašek ghetta. Pamatuji si pár jeho šlehů: „Moment, nedávejte mi své potravní lístky!“ a „Cena sádla jde dolů, bohatých ubývá!“ Později prohlašoval, že přežijí jen tři lidé: Czerniakow, Abraham Ganzweich a on. Také říkával: „Myslíte, že jsem blázen? Ale kdybych nebyl, byl bych už pod drnem!“ Vždy se mu podařilo přitáhnout nějaké zvědavce.

Antek Zukerman, s. 112 [hebrejsky]

 

Otázky k diskuzi – diapozitiv (15)

  1. Jaké potřeby obyvatel židovského ghetta uspokojovaly veřejné vyvařovny?
  2. O jakých dilematech hovoří Rachel Auerbachová ve třech následujících výňatcích z jejího deníku? Jaké závěry ohledně osudu obyvatel varšavského ghetta se dají vyvodit z těchto dilemat?

Četba k diapozitivu (15)

Vyvařovny byly zařízením, které není snadné definovat. Měly totiž mnoho významů. Fungovaly jako organizační „jednotka“ v Židovské obci, článek sítě veřejné sociální péče a pomoci. Časem a zvláště, když bylo založeno ghetto, se také staly organizační „jednotkou“ pro jiné, tajné a zpola tajné aktivity – ať už politické či kulturní; a ke konci dokonce i ilegální.

Rachel Auerbachová, s. 65 [hebrejsky]

Vyvařovny musely čelit obrovskému tlaku, jednak vnitřnímu ze strany podvyživených dělníků a jejich rodin, jednak vnějšímu ze strany mnoha uprchlíků a místních nezaměstnaných, pro které byla miska polévky jediným jídlem. K naší lítosti jsme velmi rychle došli k závěru, že skýtáme pomoc jen lidem, kteří měli dodatečný způsob obživy. Ty nejpotřebnější, nejvíce strádající, nemohla zachránit pouhá polévka. Těla měli oteklá hladem a mizeli beze stopy…
Celé rodiny, celé obce, které byly deportovány do ghetta, procházely vyvařovnami a ztrácely se nám před očima…

Rachel Auerbachová, s. 66 [hebrejsky]

Vzpomínám si, jak jsem jednou zašla do největší vyvařovny v bývalých prostorách Tomkhei Aniyim (Pomoc chudým) na ulici Pawia. Vévodil jí speciální stroj na škrabání brambor a zvláštní zařízení na mytí nádobí. Tato vyvařovna vydávala největší množství polévky, čtyři tisíce misek denně, pokud se nepletu. Po válce jsem se setkala s ženou, která ji vedla, ale nevzpomínám si už na její jméno.

Rachel Auerbachová, s. 67 [hebrejsky]

Otázky k diskuzi – diapozitiv (16)

  1. Co můžete na základě textu rabína Shimona Huberbanda říci o rozdílu v zacházení s knihami v období ghetta a v předválečných letech?
  2. Jak se Emmanuel Ringelblum – učitel a vzdělanec – dívá na osud knih prodávaných na ulicích?
  3. Co ve svých vzpomínkách říká Stanislaw Adler, židovský policista, o židovských knihovnách a knižních sbírkách?

Četba k diapozitivu (16)

Židovské svaté knihy se teď dají pořídit za hubičku. Za to může chudoba židovského obyvatelstva. Když Židé rozprodají předměty z domácnosti, dojde řada i na svaté knihy. Na všech rozích ulic jsou k vidění vozíky plné svatých knih, které se prodávají směšně lacino, doslova za pár pětek. A i tentokrát se najdou lidé, kteří za pár grošíků skupují četné svaté knihy, které budou mít po válce obrovskou cenu.
Nedávno dovedla vysoká cena papíru lidi, kteří se ocitli pod tlakem chudoby, až k tomu, že začali vynášet své svaté knihy na ulici a rozprodávat je jako papír. Ty nejskvělejší knihy, vážící i několik kilogramů, se nyní prodávají z vozíků maximálně za tři zloté. Ale pokud se prodají jako sběrový papír, může prodejce získat až pět zlatých za kilogram. Z toho důvodu jsem si v poslední době všiml mnoha papírových tašek vyrobených ze stránek Biblí, Talmudů a jiných svatých knih.
Dnes se už netisknou žádné svaté knihy. Na dveřích téměř všech židovských vydavatelství visí zámky. Tiskařské materiály, jako je papír, barva a podobně, jsou nesmírně nákladné a z důvodu cenzury existuje všeobecný zákaz tisku. Na tento rok 5702 (1941-1942) byly tajně vytištěny alespoň útlé, nekvalitní kalendáře v hebrejštině.

Rabbi Shimon Huberband, Kiddush Hashem – Jewish Religious and Cultural life in Poland during the Holocaust. Překlad: David E. Fishman. Úprava: Jeffrey J. Gurock & Robert S. Hirt. New York, Ktav Publ. House / Yeshiva University Press 1987 s. 215-216.

Leden 1942 
Židovská knihkupectví jsou už minulostí; zavřeli je a knihy odvezli. Zbývající knihy, zachráněné z ulice Swietokrzyska, kde fungovala židovská knihkupectví po celá staletí, se teď otevřeně nabízejí k prodeji na ulicích. Největší koncentrace tohoto obchodu je na ulici Leszno, kde se prodávají moderní knihy ve velkém. K prodeji je také zakázaná literatura, například dílo Feuchtwangera, Zweiga, Kautskyho, Lenina, Marxe, Werfela a dalších, včetně protinacistických textů („Ležící Nero“). Zástupce Dr. Kruka, Ehrlich, prodává všechny socialistické spisy Dr. Kruka, včetně bulletinů, referátů z mezinárodních konferencí a podobně. Velké oblibě se těší literatura cizojazyčná, zvláště anglická (edice vydavatelství Penguin), protože lidé, kteří mají v plánu po válce emigrovat, se velmi pilně učí. Většinu těchto pouličních prodejců tvoří bývalí knihkupci z ulice Swietokrzyska, která vstoupila v obecnou známost po útocích polské nacionalistické mládeže.
Knihy v polštině se prodávají na ulici Leszno, kdežto na ulicích Nowolipie, Zamenhof a v dalších židovských ulicích jsou k sehnání knihy v jidiš a hebrejštině. To je skutečně neslýchané: knihy mívaly auru posvátnosti a předávaly se z generace na generaci. Prodávat knížky v balících je skutečná svatokrádež, která ukazuje na hloubku mravní zkaženosti, do které až prodejci klesli. Mezi knihkupci najdeme i jednoho známého spisovatele v hebrejštině – Czudnera. Ale tento lpí na svém nejcennějším majetku – koneckonců, spisovatel vždy zůstane spisovatelem.

Emmanuel Ringelblum, Notes from the Warsaw Ghetto, [jidiš], Varšava, 1952, s. 197-198.

Všechny knihovny, a že jich bylo mnoho, Němci zavřeli a zkonfiskovali jejich sbírky. Z bohaté Židovské knihovny odvezli úplně všechno. Naštěstí byla cenná díla ukryta, jinak by je nacisté zničili. Po čase se zase znovu ve čtvrti objevila. Bylo vytvořeno mnoho přechodných knihoven. Adresy, na nichž se nacházely, nikdo neznal, ale knihy se donášely přímo do domů předplatitelů. Hlad po knihách byl tak velký, že i ti, kteří před válkou udržovali své knihovny cizím lidem uzavřené, je nyní otevírali k veřejnému užívání. Židovská obec knihy milovala, cenila si jich a přímo lačnila po vzdělání. Při svých občasných návštěvách vyrabovaných či opuštěných příbytků obchodníků jsem s překvapením nacházel velmi slušné knihovny. V domě jistého rabína na ulici Gesia 17 jsem narazil na úchvatnou sbírku světské literatury, přičemž čestné místo zaujímalo poslední vydání Encyklopedie Britannicy. Kvůli tak nezměrné touze se knihy pašovaly společně s jídlem z árijského sektoru (a stejným způsobem se doplňovaly sbírky ve veřejných knihovnách). My knihomolové jsme v těch nejkrušnějších chvílích roku 1942 sbírali opuštěné bibliografické vzácnosti. A zatím židovští právníci, ze kterých se stali žebráci, prodávali celé sbírky soudních spisů a kronik, sebraných za celé roky, árijcům za pár drobných.

Adler Stanislav, In the Warsaw Ghetto 1940-1943 - An Account of a Witness. Yad Vashem, Jerusalem 1982 s. 264

Otázky k diskuzi – diapozitiv (17)

  1. Proč na chodnících nejsou žádné stromy?
  2. Přečtěte si výňatek z deníku Rachel Auerbachové, ve kterém cituje rozhovor mezi dvěma dětmi o květinách a zahradách. Myslíte, že nacisté vyjmuli z oblasti ghetta veřejné parky?

Četba k diapozitivu (17)

Varšava, 29. května 1942 
Dnes jsem strávila hodinu v jednom z „parků.“2 Byl to nezapomenutelný zážitek. Toto jaro jsem poprvé viděla rozkvetlé keře a rašící zeleň. Stromy nasazovaly mladé listí. Jak se třpytily ve slunci, třepotaly ve vánku… Také jsem pozorovala, jak se mezi stromy honí děti.
Nedávno mi jeden známý povídal, že šel po ulici za dvěma holčičkami a poslouchal, o čem si povídají. Ta starší, asi devítiletá, vyprávěla své mladší, přibližně pětileté kamarádce o parku Lazienki ve Varšavě. Znělo to jako pohádka. „Je to obrovská, velikánská zahrada a mohlo se do ní klidně zadarmo.“ „Fakticky? Vůbec nic to nestálo?“ ptala se ta mladší užasle. „Jasně. A byly tam cestičky a květinové záhony.“ „Co jsou to květinové záhony?“ „A taky tam bylo jezírko a na něm plavaly labutě.“ „Co to je jezírko? A co jsou labutě?“
Myslím, že celý rozhovor musel značně váznout po tom všem vysvětlování a „poznámkách pod čarou“, kterými se musela tato pohádka o časech minulých doplňovat.
Jedna zákaznice naší kuchyně, která zahlédla ve sklenici na stole v naší kanceláři pár lilií, mě požádala, jestli by si nemohla jednu „zapůjčit“. Chtěla ji ukázat svému dítěti. Ten chlapec podle všeho ještě nikdy lilii neviděl, protože pak celou věčnost dotíral na svou mámu otázkami typu: „Mami, co je to lilie?“ „Druh květiny.“ „A co je to květina?“

Rachel Auerbachová, s. 43 [hebrejsky]

 

Otázky k diskuzi – diapozitiv (18)

  1. Proč nacisté i nadále vyžadovali na Židech dodržování nařízení o nošení pásek na rukávech, i když byli všichni obyvatelé ghetta Židé?
  2. Diskutujte o do očí bijícím rozdílu mezi tím, jak vypadají ženy na fotografii a plakát, který zval na komediální představení. Využijte také výňatky z deníku Mary Bergové.
  3. Je podle vašeho názoru možné, že kulturní činnost v ghettu (jak vykresluje plakát na pravé straně fotografie) odrážela duchovní sílu obyvatel ghetta nebo byla spíše výrazem sebeznecitlivění – potlačování a popírání skutečnosti?

Četba k diapozitivu (18)

Páska na rukávu! Jak ji člověk může nosit? Měl jsem pocit, jako by mě pálila do paže; jako bych si musel na krk pověsit obojek. Úzkost mě sevřela jako do kleští. Nemohl jsem spát. Nebezpečí jsem cítil za každým rohem. Vždycky, když jsem vyšel ze dveří, jsem se rozhlédl na všechny strany. Nervy jsem měl napjaté k prasknutí. Přál jsem si akorát zasadit nohy pevně do země a mít pocit, že „sem patřím“!

Z ilegálního tisku

Desítky tisíc kolemjdoucím nosí na rukávech proužky bílé, mírně umolousané látky. K čemu to je? Hlavním argumentem je rozdělení mezi rasami.
Davidovy hvězdy není ušetřen nikdo. Všichni ti úžasní šmendrikové, všichni mrzcí asimilátoři, panovie(páni), kteří námi opovrhovali a jednali s námi jako s chátrou, všichni ti cejchovaní intelektuálové, kteří se rádi ukazovali s křesťany a zatím žili z Židů, všichni ti odpadlíci a jejich suita, ti noví i ti staří, zlí a podlí, spodina a bezcenní – ti všichni teď spadají pod Davidovu hvězdu a musí ji nosit na veřejnosti, aby je všichni poznali. Jsou zahořklí, ale já s jejich utrpením soucítím.

Chaim Kaplan, tamtéž.

28. září 1941 
Dnes jsem měla službu na výstavě prací naší školy. Ze všeho nejoblíbenější byla zátiší. Návštěvníci se pásli očima na jablkách, mrkvích a dalších tak realisticky zobrazených potravinách. Už ne tak úspěšné jsou naše obrazy žebráků. Ty nikdo nebere jako zjevení. Naše výstava sklízí obrovský úspěch, už ji shlédlo mnoho set návštěvníků.
V první a druhé hale jsou k vidění grafické návrhy. Nejdřív na řadě jsou kompozice na různá témata, vyvedená z černého papíru na bílém pozadí nebo ve dvou či více barvách. Jsou tam k vidění návrhy pudřenek, obalů knih, novinových ilustrací, záhlaví dopisů a obchodních značek. Pak přichází oddělení písma. Tam vystavujeme různé abecedy se stylizovaným písmem ze všech období, které končí moderním hůlkovým písmem. Obzvlášť krásné je gotické a hebrejské písmo, vyvedené v černém inkoustu na pergamenu s iluminovanými počátečními písmeny.
Po výstavě písma přichází plakátová reklama na podniky s průmyslovými a folklórními tématy pro divadla, továrny, kavárny a obchody. Všechny jsou vytvořeny se značnou precizností, a přesto jsou plné života. I uspořádání barev je velmi umělecké. Při pohledu na tyto návrhy se mi ani nechce věřit, že jsme tato díla vytvořili vlastníma rukama v tak šílených podmínkách.
Následuje oddíl krajinek a portrétů. Všichni si všímají obrazů Zdzislawa Szenberga, které se vyznačují originální kompozicí a oslnivou perspektivou. Portréty jsou neméně úspěšné. Mne pochválili za portrét Inky Garinkelové.
Mnoho chvály posbíralo i grafické dílo talentovaného mladého Manfreda Rubina. Podle učitelů ho čeká velká budoucnost. Rubin překypuje nápady a hlavně má talent na ilustrace. Získal několik velkých zakázek od různých firem z ghetta.
Zvláštní roh je rezervovaný pro návrhy textilu. Díky preciznímu vyhotovení a přirozenosti barev vypadají tyto projekty jako skutečné vzorky materiálů. Do pozadí těchto vzorků byly lehce vpracovány módní návrhy a výsledkem je zajímavý efekt. V této sekci obzvláště vynikaly práce Inky Garfinkelové, která se smělostí a lehkostí načrtla překrásné modely šatů a k nim navrhla zajímavé doplňky. Jsem přesvědčená, že pokud se jí podaří přežít válku, stane se přední světovou návrhářkou.
Velká část návštěvníků byla také uchvácena architektonickými návrhy. Tyto projekty jsou pro běžného návštěvníka poměrně složité. Máme zde plány moderních obytných budov a návrhy na poválečné jednogenerační domky obklopené zahradami. Jsou to domy s mnoha okny. Velmi se podobají skleněným domům, které si vysnil velký polský spisovatel Stefan Zeromski. Návštěvníci výstavy si s pýchou prohlížejí tyto návrhy bydlení pro židovské obyvatelstvo v budoucím svobodném Polsku, které nahradí stísněné domky v ulicích Krochmalna a Smocza, kde jsou ty nejtmavší sklepy z celého ghetta. Ale kdy už to přijde a kdo z nás se toho dožije?

Mary Bergová, s. 100-101

29. října 1941 
Každý den se ozývají z kavárny Art Café na ulici Leszno písně a satirické výstupy na adresu policie, záchranné služby, rikšů a dokonce i gestapa, ovšem samozřejmě ne přímo. Předmětem žertování se stala dokonce i tyfová epidemie. Je to smích přes slzy, ale je to smích. V ghettu je to naše jediná zbraň – naši lidé se vysmívají smrti a nařízením nacistů. Humor je to jediné, co nacisté nedokážou pochopit.
Tato vystoupení mají obrovský úspěch. Zpočátku mě tyto žerty, které vycházely z těch nejtragičtějších událostí v ghettu, pobuřovaly, ale časem mi došlo, že na naše bolesti není jiného léku. Byly vyřezány loutky, které představují vedení naší obce a ředitele různých sociálních zařízení. K nejbohatším zdrojům tohoto nového humoru patří rozhovory, které se dají zaslechnout v „Kohn-Hellerových“ vozech.

Mary Bergová, s. 111-112

Otázky k diskuzi – diapozitiv (19)

  1. Jak hovořil ilegální tisk o privilegovaných skupinách v ghettu?
  2. Jak byste vysvětlili hojné navštěvování kaváren a dalších zábavních podniků lépe situovanými obyvateli ghetta a jejich netečnost k osudu obyčejných lidí?
  3. Mohou se podle vašeho názoru přičíst sociální a ekonomické rozdíly v ghettu hrubým omylům vedení Židovské obce?

Četba k diapozitivu (19)

20. května 1941 
V Café Sztuka (Umění) na ulici Leszno, v nejoblíbenějším podniku v ghettu, se scházejí všichni místní elegáni. Vysoká společnost ghetta se baví u vkusně prostřených stolů a k tomu jim hraje výtečný orchestr. Stejně jako před válkou tady klevetí a rozebírají poslední módní trendy. Má tady zpívat veleúspěšná zpěvačka Vera Granová. Na ulici Leszno je mnoho dalších kaváren. V kavárně Pod Fontanną hraje Wladislaw Spielman.
V Malém ghettu v ulici Ogrodowa byla otevřena zahradní kavárna „Bajka“ (Pohádka). Stolky jsou venku a roste tam kousek trávy a dva stromy. Tato kavárna vznikla na místě totálně vybombardovaného domu. Z jedné strany stojí zeď z vypálenými otvory po oknech, která tvoří úchvatné pozadí. Kousek od ní máme „pláž“ – kousek země, na kterou rozestavili pár lehátek. Kdo zaplatí dva zloté, může se tu celý den opalovat. Povinné jsou ovšem plavky, zřejmě proto, aby tu navodili atmosféru skutečné pláže.

Mary Bergová, s. 60-61

Oni se o „nás“ postarají 
Správci Židovské komunity se rozhodli, že v nadcházející zimě uleví utrpení varšavské chudiny a vytvoří zásoby potravin. To je od nich jistě milé, ale k uskutečnění tohoto cíle budou potřebovat milióny zlotých. Kde vezmou tak horentní sumu? Odpověď by měla znít: od těch, kteří je mají. V ghettu jich je stále dost. Přes všechno utrpení a nedostatek se jich hodně na válce obohatilo o milióny na úkor vyhladovělých a zmučených židovských mas. Zdá se správné vzít peníze od bohatých, kteří se v nich topí, ale ne, to je ani nenapadne. Přišli na jednodušší způsob: na nashromáždění zásob musí přispět všichni, bohatí i chudí stejným dílem. Ti, kteří se dennodenně cpou k prasknutí musí zaplatit totéž, co se žádá po žebrácích na ulici, od lidí, co se v příbytcích mačkají jako sardinky a těch, co trpí hladem. Koneckonců – „v ghettu jsou si všichni rovni“.

Jugend Stimme, č. 11(8), září 1941

 

Otázky k diskuzi – diapozitiv (20)

  1. Jakým dojmem na vás působí policista na fotografii?
  2. Přečtěte si dva následující texty, které podávají obraz policisty v ghettu. Dokážete popsat změny, kterými postupně procházela pověst židovské policie v ghettu?

Četba k diapozitivu (20)

22. prosince 1940 
Židovská policie už skutečně existuje. Přihlásilo se více uchazečů, než bylo potřeba. Vybírala je zvláštní komise, přičemž významnou roli při výběru hrálo „losování“. Nakonec, když už zbývalo jen pár míst, pomohly i peníze… Ani v nebi nejsou všichni svatí.
Hlavním komisařem policie z ghetta je plukovník Szerynski, konvertovaný Žid, který byl před válkou policejním ředitelem v Lublinu. Pod sebou má tři zástupce: Hendela, Lejkina a Ferstenberga, kteří společně tvoří nejvyšší policejní radu. Po nich následují okrskoví velitelé, velitelé rajónů (okrsky se dělí na rajóny) a na konci jsou běžní policisté, kteří vykonávají předepsané povinnosti.
Jejich uniformu tvoří tmavě modrá policejní čapka a vojenský opasek, na kterém visí gumový obušek. Na štítku čapky je připnutá kovová placka s Davidovou hvězdou a nápisem Judischer Ordnungsdienst (Židovská pořádková služba). Na modré pásce kolem čapky je zvláštními znaky vyznačena šarže: jedna cínová placka velikosti nehtu značí policistu, dvě vyššího policistu, tři velitele rajónu; jedna hvězda značí okrskového velitele, dvě hvězdy nosí tři zástupci komisaře a čtyři hvězdy má sám komisař.
I židovští policisté, stejně jako ostatní Židé, musí nosit bílou pásku na rukávu s modrou Davidovou hvězdou, ale navíc ještě mají žlutou pásku s nápisem Judischer Ordnungsdienst. Navíc mají na prsou připnutou kovovou placku s identifikačním číslem.
Povinnosti nových židovských policistů zahrnují střežení vstupů do ghetta s německými a polskými policisty, řízení dopravy v ulicích ghetta, hlídání pošt, vyvařoven a úřadů obce, pátrání po pašerácích a jejich stíhání. Nejtěžším úkolem židovské policie je omezování žebráků, což prakticky spočívá v tom, že je vyhánějí z jedné ulice do druhé, protože nic jiného se s nimi nedá dělat, zvláště, když se jejich počty hodinu po hodině zvyšují.
Policejní ústředí, takzvané KSP, sídlí na ulici Ogrodowa 15 a pět okrskových stanic bylo zřízeno v ulicích Twarda, Ogrodowa, Leszno, Gesia nedaleko Nalewki a kousek od židovského hřbitova.
Když vidím židovského policistu na křižovatce, mám zvláštní a venkoncem nelogický pocit uspokojení. V předválečném Polsku cosi jako židovská policie neexistovalo. Policisté hrdě řídí dopravu, která ovšem žádné řízení nepotřebuje, protože ji netvoří nic jiného než pár vozíků tažených koňmi, několik taxíků a pohřebních vozů, přičemž ty poslední jsou nejčastější. Čas od času se ulicemi proženou vozy gestapa, ale ti ani za mák nedbají pokynů židovského policisty a je jim naprosto jedno, jestli někoho přejedou nebo nepřejedou.

Mary Bergová, s. 41-42

Od počátku hitlerovské okupace bylo zřejmé, že zpustošení, které na nás čeká, nebude jen fyzického a ekonomického rázu. Věděli jsme, že naprostá izolace Židů společně s vnitřní „svobodou“ podřízenou pozornému zraku úřadů nakonec přivede do veřejného života Židů darebáky, kteří dokončí dílo zkázy tak, že nás otráví zevnitř a v ghettu zavedou Hitlerovy normy. Zlomené a zmučené tělo Židovské obce bylo předhozeno úkolářům ze samosprávy. Stovky mladých Židů přijaly potupnou roli Hitlerových přisluhovačů. I zde se již ztělesňuje německá politika k zotročeným národům. K rodinám Quislingů, Pavelichů a ostatním jejich druhu ve službách německého fašismu se už připojili i fyzicky a morálně korumpovaní členové Ordnungsdienst v židovských ghettech. Ale tato policie je ještě darebnější a směšnější než její předchůdci z jiných národů. Snášenlivost a apatie židovské veřejnosti a dokonce i mladých k těmto moderním „drakům“ se dá pochopit jen na pozadí zániku všech forem veřejného mínění, nemluvě o samotné historicky bezprecedentní kapitulaci a terorizování židovské obce plus tak strašném ekonomickém strádání. Přesto však židovská komunita nese morální závazek izolovat ze svého středu zlosyny, kteří se jako parazité živí na jejím zmučeném těle a vypudit je. Když nám už schází způsob a prostředky, jak se vypořádat s naším úhlavním nepřítelem, alespoň nedovolme, aby jeho sluhové ovládli židovské ulice. Zvláště židovská mládež si musí uvědomit, že když na tuto situaci rezignujeme, připravíme se o spásu a oslabíme se v odhodlání odolat a vydržet.

„Proti proudu“, č. 18-19 (7-8), září-říjen, 1941. Židovský ilegální tisk ve Varšavě, s. 366-367 [hebrejsky]

 

Otázky k diskuzi – diapozitiv (21)

  1. Jaký měl význam oběh tiskovin v izolovaném ghettu?
  2. Prostudujte si podrobně fotografii a přečtěte výňatky z deníku Mary Bergové:
    1. Jaké druhy tiskovin se četly v ghettu?
    2. Jak byste popsali jejich vzájemné rozdíly? 
    3. V jakém míře považovali Židé oficiální tisk za spolehlivý zdroj informací? Prosíme, vysvětlete své stanovisko.

Četba k diapozitivu (21)

10. Červen 1941 
Dnes jsem v oficiálních novinách ghetta Gazeta Żydowska (Židovské noviny) našla vloženou ilegální tiskovinu. Mám podezření, že to bylo dílo samotného pošťáka.
Je vytištěna na ozdobném růžovém dopisním papíru a obsahuje zprávy vydané British Broadcasting Corporation a varování, aby se lidé nenechali vlákat do práce pro Němce.
Válečné zprávy na tomto listu se velmi liší od těch, které uvádí Gazeta Żydowska tištěná v Krakově s povolením velitele Franka! Ale čtenáři těchto oficiálních novin beztak ignorují titulní stranu. Noviny se čtou kvůli vnitřním stranám, které obsahují cenné zprávy z různých segregovaných židovských čtvrtí z celého generálního gouvernementu. Proto je Gazeta Żydowska jedinou legální alternativou kontaktu mezi různými ghetty. Z kratičkých zpráv pocházejících od „židovských rad“ či „rad starších“ z různých obcí je možné vyvodit důležité informace o životních podmínkách, počtu uprchlíků v různých městech a situaci různých podpůrných organizací, nemocnic a podobně.
Mezi nejoblíbenější sloupky v novinách ghetta patří „dopisní schránka“, ve které se uvádějí odpovědi na otázky čtenářů ohledně toho, co je povoleno a co je zakázáno. Obvykle zní odpověď „zakazuje se“, ale i tak se čtenáři ptají pořád dál.
Prostřední stránky novin se věnují literárním dílům spisovatelů, kteří píší v jidiš, přeloženým do polštiny a originálním dílům mladých autorů, kteří se stále ještě ve stísněném ghettu objevují.
Na poslední straně je prostor pro reklamu, většinou na lékaře, lékárníky a krejčí z Varšavy a Krakova. Na této straně je také sloupek „Nezvěstní“. Zde se pídí rodiče po ztracených dětech a děti po zmizelých rodičích. Jen takto mohou rozprášené rodiny nalézt své milované.
Gazeta Żydowska má také ve Varšavě na ulici Elektoralna svou redakci. Noviny vycházejí ve vysokém nákladu a každý výtisk si přečtou stovky osob, protože Němci povolují jen omezený počet výtisků. Jsou to jediné legální noviny pro tři milióny polských Židů a předávají se nedočkavě z ruky do ruky.
Ještě větší zájem ale mají lidé o šíření ilegálního tisku, který sice vychází nepravidelně, ale zato představuje jediný zdroj přesných informací o politických událostech a vývoji války. Táta občas takové noviny přinese domů. Než nám je půjčí, zamkne dveře. Dal si závazek, že je tentýž den předá dalšímu člověku, jehož jméno nám odmítá prozradit. A tak se tyto výtisky šíří dům od domu.
Ilegální činnost je v ghettu pravděpodobně čilejší než kdekoli jinde v Polsku. Nejen židovské dělnické strany, ale i PPS (Polská socialistická strana) zjišťují, že tady se tisknou ilegální publikace a skrývají vysílače a přijímače mnohem snadněji. Také se říká, že v ghettu žije mnoho aktivních socialistických odbojářů.
Před několika dny proběhla v ulici Sienna na rohu ulice Sosnowa šťára. Nacisté údajně přišli zabavit nábytek jistému židovskému nájemníkovi a nalezli u něj rozhlasovou stanici. Později nám obyvatelé bloku pověděli, že celý předcházející den neúnavně projížděl ulicí sem a tam nacistický automobil, až nakonec zastavil před rohovým domem a vychrlili se z něj gestapáci, kteří pak provedli prohlídku. Tento vůz zřejmě patřil rádiové divizi gestapa, ve kterém byl zabudovaný speciální detektor na hledání tajných vysílacích stanic.

Mary Bergová, s. 65-68

 

Četba k diapozitivům (22) – (27)

Varšava, 30. září 1941 
Minulý pátek nám oznámili zaměstnanci z naší vyvařovny, že zemřel Abraham Braksmayer, jeden ze čtyř nejstarších klientů. Pocházel z Karlových Varů a měl postavu atleta. Kdysi to býval sportovec a činovník Federace. Ale pro nás bylo nejdůležitější, že strávil jeden rok v Dachau a z něj nám vyprávěl neuvěřitelné historky. Tak dlouho jsem ho prosila, až se uvolil mluvit o tomto městě o 75 000 obyvatelích, jeho ultramoderních zařízeních a způsobech mučení a zotročování. Samozřejmě hovořil také o vlastním pobytu v táboře. Proto se můj kamarád E. tolik zajímal o Braksmayera, ale ten byl pořád zaneprázdněný psaním zábavných sonetů – madrigalů v němčině – na téma naší vyvařovny. Zemřel dříve, než jsem ho přesvědčila, aby nám vyprávěl o cestě sudetských Židů do Dachau a jejich uvěznění v táboře.

„Přišel jsem příliš pozdě“, řekl E. vyčítavě, když jsem se ho zeptala, jestli zařídil Braksmayerův pohřeb. E. měl na mysli závěť, kterou se mu nepodařilo získat, ale já jsem litovala něčeho jiného; totiž toho, že se naší kuchyni nepodařilo udržet toho muže z Dachau naživu. Dávali jsme mu porce polévky navíc a pokoušeli se mu shánět jídlo ze stolu zaměstnanců vyvařovny, což nebyla strava o nic výživnější, ale zbytečně. Posledně, co vyvařovna zastavila činnost, se Braksmayerovo tělo nafouklo a to byl konec. Byla jsem zoufalá; běhala jsem na oddělení židovské sociální pomoci ode dveří ke dveřím a sháněla pro něj injekce, ale on už podlehl apatii charakteristické pro lidi postižené nemocí z hladu. Minulý týden onemocněl lehkou žaludeční chorobou a krátce nato zemřel.

Braksmayer se vydal ve stopách mnoha klientů naší vyvařovny. Patřil mezi poslední přeživší z „lidí ze Zbaszyna“. Z melancholie jsem podnikla pokus tomu muži, kterého jsem neudržela naživu, zajistit vlastní hrob a vystrojit pohřeb.

V oněch dobách všeobecného hladovění vyžadoval pohřeb a vykopání odděleného hrobu pro jediného z desítek tisíc uprchlíků, který vydechl naposled v ghettu, značný výdaj. Ale E. a Y. mi požadovanou částku sehnali a S. zase získal doporučující dopis z pohřebního oddělení. Vypadalo to, že se Braksmayer nakonec svého pohřbu dočká. Vyslala jsem obsluhujícího z vyvařovny jménem Pinchas k Pinkertům, aby zařídil vše potřebné a aby odložili Braksmayerovo tělo stranou k pohřbu do vlastního hrobu. Pinchas se vrátil s tím, že vše zařídil. Ale ukázalo se, že to je lež. Na rozdíl od ostatních zaměstnanců kuchyně se Pinchasovi nijak nezamlouvala „zvláštní péče“, kterou jsem chtěla věnovat Braksmayerovi po jeho smrti (stejně, jako jsem se mu věnovala, když byl ještě naživu) a tak nás podvedl. Když jsme se v neděli vydali na pohřeb, nenašli jsme Braksmayerovo tělo na seznamu pohřebního oddělení – nebyl ani mezi pohřbenými, ani mezi těmi, kteří na pohřbení čekali. Plní smutku a zlosti na Pinchase (se kterým jsem dodnes neprohodila jediné slovo) jsme se společně s dalším obsluhujícím Yosefem a sousedem zemřelého, holičem z ulice Ostrowska, pustili do zoufalého úkolu: najít Braksmayerovo tělo mezi hromadami mrtvol, které čekaly na pohřbení v márnici.

Márnice byla v budově, která kdysi bývala stájí. Později ji ve Varšavě a okolí znali jako szopu (kůlnu).

Szopa, vždy nacpaná neskutečnými hromadami těl, byla posledním hitem našich morbidních lovců kuriozit. Sem se sjížděly dokonce celé skupiny německých novinářů, aby si tuto novinku, „kuriozitu“, tu nejnovější atrakci na okruhu pamětihodností Varšavy roku 1941 mohli vyfotografovat.

Braksmayera jsme hledali dlouho a usilovně. Nepodařilo se nám ho nalézt, zato jsme našli desítky dalších Braksmayerů.

Nejsme si všichni ve smrti rovni? Alle gleich! (všichni jsme si rovni) zněl pronikavý výkřik Rubinsteina, šíleného a moudrého šaška tohoto obléhaného města.

Všichni, děti i dospělí, čistí i zavšivení a dokonce i ti, kteří dodržují všechna pravidla hygieny, jsou si ve smrti rovni a čeká je stejný cíl: hromadný hrob.

Když jsem v tom září roku 1941 stála v szopě na židovském hřbitově a rozhlížela se po té přehlídce smrti, došlo mi, jak dětinský a směšný byl úkol, který jsem si uložila – poskytnout poslední službu jednomu osamělci, který sem přišel z dalekých krajů. Vůbec si nejsem jistá, jestli by sám prošel takovou anabází, aby se vyhnul pohřbení do společného hrobu s lidmi, se kterými stál ve frontě na talíř polévky, na sprchu, čaj oslazený sacharinem a příděl třiceti gramů chleba. Proč je tak důležité, s kým a jak jde člověk do hrobu, když má tělo na sobě poslední košili a vše ostatní je jen nahá, šedožlutá mrtvola…

Ale to mě napadá až teď. Tehdy, když jsem s Yosefem hledala v szopě to známé tělo, jsem přemýšlela jen nad tím, jak nedýchat a jak z toho místa co nejrychleji vypadnout. Ještě teď, když zavřu oči, se přede mnou celá scéna vynoří do jediného detailu a v nose mě pošimrá ten charakteristický mdlý pach smrti…

szopě je dostatek prostoru na dvacet a snad až třicet slušných „míst“. Ve středu stojí dlouhé vozíky, na jednom konci se zvednutými opěrkami. Na nich leží dvě řady mrtvol; ve tvářích stále výraz pýchy a důvěry. Ti, co jsou zakryti zatemňovacím papírem a na palci mají přivázaný lísteček s Davidovou hvězdou, náleží k elitě, která si s předstihem zaplatila vlastní hrob. Před smrtí jistě spali ve vlastní posteli a měli rezervované místo na lavici v synagoze na rok dopředu. Mají jakoby schválně zavřené oči, jako by se styděli a dělali, že nevidí. Těla těch, jejichž oči jsou otevřené i ve smrti a zračí se v nich jakýsi posmrtný neklid, jsou naházená bez ladu a skladu v hromadách podél zdí, leží na sobě v různých úhlech, někteří obličejem dolů, jiní nahoru…

Zepředu to vypadá, že tam „špička“ nikdy nekončí. Vozy naložené mrtvolami se dovnitř valí všemi vjezdy a branami. Přijíždějí vozy a vozíky tažené koňmi, káry, vozíky za bicykly. Zahlédla jsem dokonce i podivného rikšu od Pinkertů – totiž vozík zavěšený za dvěma muži, tahouny.

Zdravím kypící zřízenci, nehledící na všudypřítomnou smrt, se rychle dávají do práce. Mají na sobě krátké kabátky a boty až ke kolenům a povídá se, že hodně pijí. Tělo vždy sundávají dva – jeden ho popadne pod rukama a druhý za nohy, až připomínají onu slavnou scénu z obrazu „Sundávání Krista z kříže“.

Na těla dětí není třeba dvou. Ještě před tím, než jsem přišla do szopy, jsem věděla, jak na hřbitově probíhá vykládání jejich tělíček. Mrtvolky jsou lehké, a tak je jeden hrobař přehazuje druhému, který je chytá ve vzduchu, jako pytle se zbožím…

Nejsnadněji se s tělem dítěte manipuluje, když se zvedne za nohu. Dokonce jsem zahlédla, jak to tam dělají. Hrobař držel v jedné ruce obrovský krajíc, ze kterého si sem tam ukousl a druhou rukou vždy zvedl drobounké nahé tělo za kůži na krku a nesl je, až se mu ruce a nohy houpaly, do szopy, kde ho jediným trhnutím paže pohodil na vysokou hromadu.

Dokonce ani těla z města sem většinou nepřivážejí v jednotlivých bednách, ale v „zásuvkách“, naskládaná tak, aby se jich převezlo co nejvíc. Mezi Rubinsteinovy vtipy je i tento: „Lehněte si na bok, ať se sem vejdou další!“

Jednou se Pinkertův rikša, který jel ulicí Leszno, překotil přesně před naším domem a na chodník se vysypalo osm mrtvol…

Z celého města sem proudí vozy plně naložené mrtvými. Když se postavíte na ulici Gesia, musíte nabýt dojmu – a důkazy před vašima očima jsou nezvratné – že ghetto zaniká. Ve všech uličkách u ulice Gesia vyrostly jako houby po dešti nové pohřební ústavy. Některé vyvěsily vyumělkované štíty s věnci kolem Davidovy hvězdy a mají názvy připomínající známé firmy z dob minulých: Hessed shel Emet, Olam Ha´emet, Olam Hanetzakh.

Tržiště smrti. Načerno natřené vozy a vozíky bez ustání proudí do ulice Gesia jako potůčky a prameny, přítoky široké řeky, jejíž vody plynou a plynou do širého moře, které vše pozře…

Našeho Braksmayera jsme nenašli.

Rachel Auerbachová, s. 25-28 [hebrejsky]

 

Bibliografie

  • ADLER Stanislaw, In the Warsaw Ghetto 1940-1943 – The memoirs of Stanislaw Adler, Jerusalem, Yad Vashem, 1982.
  • AUERBACH Rachel, In the Streets of Warsaw, 1939-1943, (Hebrew), Tel-Aviv, 1954.
  • AUERBACH Rachel, Warsaw Testaments, (Hebrew), Tel-Aviv, Yad Vashem/Moreshet, 1985.
  • Warsaw Ghetto a diary by MARY BERG. Ed. by S.L. Shneiderman, N.Y. L.B. Fischer 1945.
  • HUBERBAND Shimon, Kiddush Hashem - Jewish Religious and Cultural Life in Poland During the Holocaust. Translated by David E. Fishman. Ed. by Jeffrey S. Gurock & Robert S. Hirt. New York, Ktav Pub. House/Yeshiva Univ. Press, 1987.
  • The Warsaw Diary of CHAIM A. KAPLAN. Translated and Edited by Abraham I. Katsh, New York, Ktav Pub. House/Yeshiva Univ. Press 1965/1973.
  • OPOCZYNSKI Peretz, Notes, (Hebrew), Tel-Aviv, 1970.
  • Jewish Underground Press in Warsaw(Hebrew), vol. 3, Yad Vashem.
  • RINGELBLUM Emmanuel, Notes from the Warsaw Ghetto, (Yiddish), Warsaw, 1952.
  • RINGELBLUM Emmanuel, Polish-Jewish Relations, Jerusalem, Yad Vashem, 1974.
  • ZUKERMAN Itzhak (Antek), A surplus of memory – Chronicle of the Warsaw Ghetto Uprising. Univ. of California Press, 1993.