Friends  |  Press Room  |  Contact Us

The International School for Holocaust Studies

ŽIDOVSKÁ MENŠINA V ČESKÝCH ZEMÍCH V LETECH 1956-1968. MEZI LOAJALITOU K REŽIMU, ZÁVAZKY K RODINNÉ TRADICI A K JUDAISMU

Blanka Soukupová


doc. PhDr. Blanka Soukupová, CSc., nar. 1965 v Praze, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (etnologie a folkloristika, 1988), kandidátka historických věd (Akademie věd ČR, 1993), habilitace v oboru hospodářských a sociálních dějin na FF UK v Praze (2008), od roku 1993 zaměstnána jako vědecko-pedagogický pracovník Univerzity Karlovy v Praze, Fakulty humanitních studií Autorka tří samostatných monografií, 18 monografií jako vedoucí autorka, desítek studií ve vědeckých časopisech a ve sbornících. Výběr: Česká společnost před sto lety: Identita, stereotyp, mýtus (2000), Velké a malé českožidovské příběhy z doby intenzivní naděje (2005, první monografie o židovských identitách za první republiky), Modernizace, identita, stereotyp, konflikt. Spolenost po hilsneriádě (s P. Salnerem, 2004), Minority - Construct or Reality? On Reflection and Self-realization in History (spolu Z. Jurková, H. Novotná, P. Salner, 2007), Židovská menšina v Československu po druhé světové válce: Od osvobození k nové totalitě (s P. Salnerem a M. Ludvíkovou, 2009), Neklidná krajina vzpomínání: Konkurenční společnství paměti ve městě (2010), Židovská menšina v Československu v letech 1956-1968. Od destalinizace k Pražskému jaru (2011), Společnost českých zemí v evropských kontextech, České evropanství ve srovnávacích perspektivách (s R. Godula-Weclawowicz, M. Hroch, 2012), Mýtus - "realita" - identita. Státní a národní metropole po první světové válce (s M. Hroch, H. Ch. Scheu, Z. Jurková, 2012).

Smrt sovětského diktátora Josefa Vissarionoviče Stalina v roce 1953 a následná tzv. destalinizace, datovaná od roku 1956,[1] změny ve světové diplomacii (navázané nejvyšší kontakty mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými,[2] Sovětským svazem a Velkou Británií i Československem a Německou spolkovou republikou[3] na nejvyšší úrovni), se staly impulsem k politicko-společenskému uvolnění,[4] které v Československu vyvrcholilo v tzv. Pražském jaru.[5] Ani v letech 19571967 však Ústřední výbor Komunistické strany Československa nešel politikou rozvolnění vztahů s Moskvou. Naopak z vlastní iniciativy, jak analyzoval historik Karel Kaplan, svůj vazalský poměr překračoval.[6]

První vstupní tezí kapitoly, která uvozuje kolektivní monografii o „zlatých“ šedesátých letech, je ovšem konstatování, že konec doby antisemitských procesů na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století a počátek váhavé a zcela nedostatečné rehabilitace postižených neznamenal ani konec oficiálního státního dohledu nad menšinou, ani konec diskriminace židovské komunity ze strany státních orgánů, diskriminace, na níž se uvědoměle i nedobrovolně podíleli rovněž funkcionáři a příslušníci židovské menšiny. O politicko-společenském uvolnění nesvědčilo ovšem ani posuzování židovské komunity ze strany mocensko-politické garnitury. V mentalitě kontrolních státních orgánů totiž stále přežíval antisemitismus první poloviny padesátých let 20. století, tedy antisemitismus, který se odíval do podoby boje proti imperialismu, antikomunismu, fašismu, buržoaznímu nacionalismu. Pro všechny tyto -ismy byl nyní často používán jeden zastřešující univerzální termín: sionismus. Ještě dne 2. října 1957 zaútočil na tzv.
sionismus Antonín Novotný, první tajemník ÚV KSČ.[7] Po prostudování materiálů státních institucí z let 1956 až 1968 vztahujících se k židovskému náboženskému společenství lze tak plně pochopit, proč prvním požadavkem Rady židovských náboženských obcí v krajích českých v dubnu 1968 bylo právě distancování se československé vlády od politických procesů přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století,[8] v nichž byl označen sionismus za ideologii imperialismu. Komunistická rétorika se ale nezměnila ani v éře destalinizace. Přes to však regulovaná náboženská společnost byla pro režim podstatně stravitelnější, než případná menšinová občanská iniciativa. Konečný cíl, který stát sledoval, byl krátkodobý (hospodářská závislost a důsledná kontrola židovských obcí a synagogálních sborů, jejich vtlačení do omezené role spolubojovníků za světový mír), a dlouhodobý (zánik vrchního rabinátu a židovského náboženského života v české a slovenské diaspoře). Tento konec měl přitom působit jako přirozený vývoj.

Druhou výchozí tezí je tvrzení, že život židovské komunity (v českých zemích v roce 1959 působilo 9 židovských náboženských obcí a 39 synagogálních sborů, v roce 1966 byl počet registrovaných členů obcí a sborů 5 162, z toho 2 464 osoby žily v Praze, 514 v Brně, 209 v Ostravě )[9] v Československu jako sovětském satelitu byl sekularizovaný a současně schizofrenní. Židovská reprezentace chápala jako svůj hlavní úkol udržení židovského náboženského a společenského života, ve kterém viděla předpoklad pro reprodukci komunity. Z hlediska tohoto úkolu se zdály být druhořadé četné projevy prorežimní loajality, a to zejména tam, kde se nepříčily judaismu, nebo s ním byly dokonce v souladu (tento charakter měly např. mírové projevy). Paralelně židovská reprezentace reprodukovala oficiální obraz náboženské menšiny s plně zajištěným židovským životem (po stránce náboženské i hospodářské). Byla vyzdvihována výsada – mimochodem např. sovětským Židům odepřená – vlastního tisku, funkčních synagog i modliteben, právě tak jako dostatečného množství košer potravin. Rozdvojenost však panovala i uvnitř; v samotné Radě židovských náboženských obcí v krajích českých a v pražské židovské náboženské obci. Šedesátá léta ukázala jasně její názorovou strukturovanost, respektive rozpor mezi tehdejší ortodoxií, která byla jistější a sebevědomější, a mezi prorežimními členy židovské reprezentace, členy Komunistické strany Československa, z řad asimilantů. Schizofrenie panovala ale i v otázce renesance židovské mládeže, která se výrazně aktivizovala od poloviny šedesátých let 20. století a stala se jedním z nejznámějších a nejzajímavějších fenoménů Pražského jara, respektive pražského předjaří. Ve stejné době však také vyvřel konflikt mezi Židovskou náboženskou obcí v Praze a Státním židovským muzeem v Praze. Třetí úvodní tezí je zjištění, že politicko-společenské uvolnění znamenalo pro komunitu kritiku většinového vztahu k šoa, jak o tom pojednává moje druhá kapitola v této monografii, dále pak znovunavazování kontaktů se židovskými institucemi, se židovskými představiteli i se řadovými souvěrci v zahraničí, tedy i v kapitalistických státech, a veřejné přehodnocování politických procesů. Hlavní však zůstávala i v tomto období pochopitelně starost reprezentace o zachování a rozvoj judaismu jako páteře komunity. Čtvrtou tezí je konstatování, že od poloviny šedesátých let 20. století došlo ke zviditelnění židovského umění a tvorby v menšinové i většinové společnosti a obecně k nárůstu zájmu o židovskou komunitu. Tento zájem byl výrazně oslaben až za normalizace. Analyzujme nyní předložené teze.

Kontrola, paralyzování a usměrnění činnosti menšinových institucí ze strany státních orgánů

K tezi první. Trvalou zkušeností života českých a slovenských Židů, ale samozřejmě i života ostatních církví a náboženských společenství se po únorovém převratu stala kontrolní činnost. Bezprostředně ji prováděl církevní odbor ministerstva školství a osvěty.[10] Do kleští režimu byli sevřeni také duchovní, kteří byli nuceni vykonávat svou činnost podle zákona č. 218/1949 Sb.[11] Řečníci na sjezdech Rady židovských náboženských obcí v krajích českých, nejvyššího menšinového orgánu, museli předkládat na ministerstvo školství a kultury, v jehož rámci pracoval církevní odbor, všechny své projevy, ze kterých církevní tajemník vyškrtával jakýkoliv náznak kritiky československé nebo dokonce sovětské tzv. církevní politiky (přestože šlo o kritiku nepřímou).[12] „… neustále probíhá soustředěná kampaň, mezinárodně organizovaná proti SSSR, kde prý je antisemitismus a židé jsou pronásledováni. Svou roli v tom má i stát Izrael, v minulých letech i nedávno pracovníci izraelského vyslanectví v Praze se snažili zasahovat do našich vnitřních záležitostí,“uváděly podklady vypravované církevním odborem při příležitosti přijetí židovské reprezentace u prvního náměstka ministra školství Františka Kahudy 10. prosince 1963.[13]
Na ministerstvu se rovněž předjednávaly programy sjezdů a jejich výsledky. Nejdůležitější vypracované zprávy církevních tajemníků však mířily až na ÚV KSČ, respektive na jeho ideologické oddělení. Kromě práce vlastních tajemníků se opíral úřad o své informátory z řad menšiny: ve sledované době šlo především o zprávy předsedy Židovské náboženské obce v Praze, komunisty stalinského ražení Františka Ehrmanna, úředníka v důchodu, horlivě plnícího všechna nařízení státních orgánů,[14] a zřejmě i o zprávy některých dalších členů Komunistické strany Československa a zároveň členů obcí a synagogálních sborů. Velkou oporu měly státní orgány i v Rudolfu Iltisovi, redaktorovi menšinového Věstníku. Když se v lednu roku 1960 projednával v Radě židovských náboženských obcích v krajích českých případ oblastního rabína Emila Davidoviče, obviněného, mimo jiné, z darů liturgických předmětů na Ukrajinu, Iltis prohlásil:

„Není to věc jen právnická, nýbrž spíše politická. Před 43 lety zvítězila v tehdejším Rusku Velká socialistická říjnová revoluce. Od té doby řídí osudy SSSR Komunistická strana. Řídí je na základě ideologie světového názoru, dialektického materialismu. Součástí tohoto světového názoru je atheismus. Je samozřejmé, že atheistická výchova v SSSR během 43 let dospěla mnohem dále než u nás. Výchovné záměry sovětské společnosti a státu, a to státu s námi spřáteleného, byly tedy takovýmto počínáním pana rabína kříženy, neboť tyto kultové předměty jsou v SSSR nežádoucí a nejsou k dovozu připuštěny. Bylo již řečeno, že představenstvo RŽNO několikráte ve svých schůzích, do kterých byli pokaždé přizváni páni rabíni, vydalo závaznou směrnici, že veškeré záležitosti rázu politického náleží výlučně do kompetence předsednictva Rady resp. sekretariátu.“ [15]

Dalším informátorem církevního odboru byl ředitel Státního židovského muzea v Praze Václav Benda.[16]
Úkolem církevního tajemníka bylo také vypracovávání charakteristik jednotlivých členů židovského vedení. Pozitivně bylo přitom hodnoceno především jejich členství v Komunistické straně Československa, ve Svazu protifašistických bojovníků,[17] případně jejich zapojení do Svobodovy armády během druhé světové války, jejich náboženská vlažnost a předválečná orientace na českožidovské hnutí, v přítomnosti pak projevy poplatné dobovému režimu. V této době bylo běžné, že i rabíni byli členy Revolučního odborového hnutí, Svazu československo-sovětského přátelství nebo Svazu protifašistických bojovníků. Negativní pozornost církevního tajemníka budilo naopak praktikování víry a zejména veřejně vyslovovaný přátelský poměr ke státu Izrael. Kádrovou nedostatečností byl i příbuzný v nesocialistickém zahraničí, zvláště v židovském státě, proizraelsky smýšlející partner, působení v Anglii za druhé světové války, případně informace o zvažování emigrace.[18] Ministerstvo se však snažilo posílit své postavení uvnitř komunity také podporou členů Komunistické strany Československa do vysokých minoritních postů, osobními pohovory se židovskými funkcionáři, včetně rabínů, a konečně i postihy neloajálních členů komunity. Postih se nevyhnul ani duchovním. Rabín Bernard Farkaš byl v roce 1957 odsouzen za nedovolené kontakty s izraelským vyslanectvím.[19] O smýšlení židovské reprezentace vypracovával církevní odbor pravidelné zprávy. Např. v listopadu 1956 církevní tajemník Knobloch uváděl:

„Dosud byl předsedou Rady ŽNO Emil Neumann z Poděbrad, který vždy hájil a hájí směr zaměřený proti sionismu a západní orientaci našich židů. Stejného zaměření je velká většina dosavadních i nově navrhovaných členů výboru /26 osob/ a představenstva /12 osob/. Jde vesměs o zaměstnance národních či komunálních podniků, lékaře činné ve veřejných zdrav./otních/ službách atp. Neumann sám se souhlasem ONV vlastní samostatný obchod obrazy, který však vykazuje v poslední době jen malý obrat. Neumann se jako předseda Rady projevoval velmi dobře, vhodně si počínal při stycích s činiteli západního židovstva a jsou všechny předpoklady, že tak bude činit i v budoucnu. Zvolení Neumanna jako předsedy a všech ostatních členů výboru a představenstva je zajišťováno gen./erálním/ tajemníkem dr R. Iltisem, který je členem KSČ a velmi dobře a takticky spolupracuje se státní správou … Snažíme se zamezit, aby do funkce místopředsedy Rady ŽNO byli zvoleni T. NEY z Karl./ových/ Varů a dr. E. Schwarz z Prahy, kteří se proti byť sporadickým sionistickým tendencím neprojevují dost rozhodně.“[20]

Jistou shovívavost projevoval církevní tajemník pouze k oblastnímu rabínu Richardu Federovi, jehož omlouval vysokým věkem a otřesnou válečnou zkušeností (Feder ztratil během války svou manželku, dva syny a dceru s jejich rodinami). Pozitivně bylo hodnoceno i to, že je údajně velkým nepřítelem Němců a má krajní nedůvěru k Vatikánu.[21] Navíc církevní zákony přijal podle církevního odboru s příkladnou loajalitou. Imponovala i Federova údajná neortodoxie a četné mírové aktivity.[22] „Při plnění rabínské hodnosti neuplatňuje nezdravá ortodoxní stanoviska a zdůrazňuje, že naše republika v duchu Ústavy umožňuje náboženský život židů a vyvrací zprávy ze zahraničí o nerespektování potřeb věřících židů ze strany státu,“ psal Karel Hrůza, vedoucí církevního odboru, Pavlu Auerspergovi, vedoucímu ideologického oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa, o devadesátiletém Richardu Federovi v roce 1965.[23]
Obdobná situace jako v českých zemích byla i na Slovensku. Stanovy Ústředního svazu židovských náboženských obcí v Bratislavě z roku 1958, nahrazené až v roce 1963, dokonce obcím předepisovaly politickou výchovu jejich členů. Nové stanovy z roku 1963 pak obsahovaly politickou preambuli, požadující protifašistický postoj Židů a jejich kladný poměr k ČSSR.[24] V návrhu vlastních stanov z 1. června 1958 bylo uvedeno:: „V ČSSR sú dané možnosti plného rozvoja každého občana, teda aj židovského člověka, jako po stránke kultúrnej tak aj hmotnej a tieto možnosti sú všestranne zaručené. Židovský občan má v ČSSR možnosť žiť židovsko-tradičným životom a je mu aj ústavou zaručená náboženská sloboda, sloboda svedomia a vyznania a taktiež výkon náboženstva.“[25] V návrhu stanov židovské náboženské společnosti v českých zemích v roce 1963 pak byl v prvním článku, po charakteristice židovské náboženské obce jako „pospolitosti příslušníků židovského vyznání“, následující dodatek: „Vyvíjí svou činnost v souladu se zásadami socialistického zřízení a se zákony republiky. V duchu své protifašistické tradice bojuje po boku pokrokových sil světa za zachování světového míru.“[26]Snaha vmanipulovat židovské náboženské společenství do role bojovníka za světový mír a proti fašismu nalézala svůj výraz i v úředních představách o charakteru menšinových slavností. „Odbor pro věci církevní ministerstva školství a kultury navrhuje, aby slavnostnímu otevření památníku byl dán ráz protifašistické a mírové manifestace čsl. /československých/ židů,“ psal církevní tajemník Josef Urban v lednu 1959 o církevně-politické představě otevření Památníku 77 297 židovským obětem nacismu v Pinkasově synagoze.[27]
Oproti padesátým létům však již ministerstvo nešlo ve vztahu k židovskému náboženskému společenství cestou tvrdých zákazů, ale spíše pokusů o paralyzování nebo usměrnění činnosti. V určitých případech tak úřad dokonce mírnil názory některých zastánců tvrdé stranické ruky ze židovského vedení. Např. zatímco František Ehrmann navrhoval schůzky aktivizující se pražské židovské mládeže v polovině šedesátých let[28] zakázat, církevní tajemník doporučil konzultovat záležitost se členy Komunistické strany Československa z řad obce: s místopředsedou Rady židovských náboženských obcí v krajích českých inženýrem Františkem Fuchsem a s jejím tajemníkem Otou Heitlingerem. Ministerstvo bylo totiž ochotno povolit některé přednášky ze židovské kultury, aby tak předešlo nekontrolovatelným mládežnickým aktivitám, které se režimu zdály být nebezpečnější. Tato strategie byla vysvětlena následovně: „... pomocí uvědomělých funkcionářů v židovské náboženské obci jako je místopředseda RŽNO inž. J. Fuchs a tajemník Otta Heitlinger /oba členové KSČ/ by mohly být uplatněny metody připuštění činnosti rozumnější části židovské mládeže v rámci činnosti náboženské židovské obce a její správné usměrnění.“ [29]Sledována byla přitom i vlastní židovská mládež. Informace o zanášení nezdravých politických záměrů do činnosti židovských náboženských obcí z roku 1965, vypracovaná pro ministerstvo školství a kultury církevním tajemníkem, uvažovala přitom o několika skupinách pražské mládeže (cca o 200 lidech). Za reprezentanta největší (asi čtyřicetičlenné skupiny) pokládala studenta Pavla Kinda, skupinu děvčat měla vést Yvetta Poláčková, čerstvá maturantka a budoucí medička.[30] Tito mladí lidé, tato nová generace sekularizovaných Židů, vychovaná v prostředí laicizovaném,[31] vlažném k židovským kořenům (nebo je přímo obcházejícím i zamlčujícím), se narodila po druhé světové válce a nenesla již v sobě přímý zážitek šoa. Ministerstvo mapovalo výchozí rodinné poměry mladých židovských chlapců a děvčat, vztah jejich rodin k aktivitě mládeže a především případné projevy loajality vůči Izraeli a vůči židovskému národu.[32] Když v roce 1965 nadšená mládež vnesla amerického židovského básníka Allena Ginsberga na ramenou do Staronové synagogy, církevního tajemníka to vážně znepokojilo. Mládeži bylo pak zakázáno se na Židovské radnici v Praze scházet.[33] Ginsberg, jehož pozvání se uskutečnilo z iniciativy studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a spisovatele Jana Zábrany, byl z Československa vyhoštěn.[34]
Neméně nenávistně sledovalo ministerstvo i ohlášené a neohlášené kontakty mezi pražskou obcí a izraelským vyslanectvím. Narůstající nevraživost v sovětsko-izraelské diplomacii ve druhé polovině šedesátých let, krajně negativní sovětská reakce na izraelské vítězství v Šestidenní válce, kdy byl Izrael označen za zločinného agresora[35], vedly československé orgány k bezprostřednímu posílení protiizraelské kampaně.[36] V srpnu 1967 byl v Praze zavražděn Charles Jordan, americký občan, místopředseda (podle ministerstva ředitel) Jointu.[37] Mimořádně choulostivou záležitostí byl vztah k Izraeli ovšem i v předchozích letech. Menšinová idea získání rabína v židovském státu, o níž bude pojednáno dále, tak byla předem odsouzena k neúspěchu. Státní orgány totiž projektovaly do Izraele svou antisemitskou představu světového židovského monopolu:„Je známo, že dochází k stále těsnějšímu spojení světových židovských centrál a jejich podpoře Izraele a byl dán i cíl posílit židovský nacionalismus v socialistických zemích. Tyto snahy mají antikomunistické poslání.“[38]Ze všech ministerských zpráv je přitom zřejmé, že byl tento kontrolní a podle potřeby i represivní orgán zasažen antisemitismem až do svého nitra. Židé z jeho úředních zpráv vystupovali jako rasově a nábožensky jinací, paralelně však jako asimilanti, případně jako někdejší germanizátoři a boháči, provokující český „lid“. Tradičně pak byla největší nelibost soustředěna na Židy z Podkarpatské Rusi  poválečné optanty – jako na ty, kteří chtějí vzhledem ke svému osudu za druhé světové války neoprávněně získat výhody.[39] Židovský kolektiv jako celek byl pak ve zprávách líčen jako sebestředný, přecitlivělý a předrážděný; přímo číhající na domnělou sebemenší křivdu ze strany většinové společnosti. Osud Židů za druhé světové války se v těchto zprávách omezil pouze na statistické údaje počtu zavražděných.
Vnitřní nezájem státních orgánů o skutečné potřeby menšiny se projevil i v ovzduší tragického rozporu mezi některými ortodoxními Židy ze Staronové synagogy, původem z Podkarpatské Rusi, vyčítajícím českým Židům neznalost židovského náboženství, a oblastním rabínem pro židovské náboženské obce v krajích Plzeň, České Budějovice, Pardubice a Prahavenkov Emilem Davidovičem (19491960), který působil v Jeruzalémské synagoze. Státní orgány tohoto konfliktu využily k tomu, aby Davidoviče zbavily funkce.[40] V roce 1962 se Davidovič vystěhoval do Německé spolkové republiky.[41]
Paralelně byli však Židé vykreslováni i jako komunita mající zájem na světovém míru (v tomto duchu chtěl také stát usměrňovat činnost židovských institucí)[42] a jako mezinárodní komunita s rozvětvenými zahraničními kontakty, které měly být využity ve prospěch socialistického zřízení.[43] Stejný význam přičítalo ministerstvo školství a kultury i práci Státního židovského muzea v Praze. „Exposice Státního židovského musea jsou velmi kladně posuzovány a to hlavně činiteli židovské náboženské společnosti ze západních států, jsou označovány za jedinečné ve světovém měřítku vůbec, a s hlediska církevně i zahraničně politického lze je označit za velmi kladné. Stejně byla přijata i exposice, kterou Státní židovské museum v dohodě s Radou ŽNO instalovalo na podzim r. 1956 v Paříži,“ psal v červnu 1959 církevní tajemník Knobloch.[44] Ne vždy byly však úřady s chováním menšiny spokojeny. Židovská mládež, podle pochvalného soudu církevního tajemníka sekularizovaná, s kultivovaným chováním, byla pak ovšem charakterizována především jako židovsky nacionalistická. „Nešlo ani tak o náboženskou činnost, ale spíše využít náboženskou oblast pro politické a kulturní cíle s posláním zachránit a posílit myšlenku židovského nacionalismu … ovlivňování myšlení a jednání této mládeže je záměrně prováděno a zneužíváno a to činností světových židovských organizací, zejména sionistických. Projevuje se i dobře promyšlený postup pracovníků zastupitelského úřadu státu Izrael,“ psalo se v Informaci o zanášení nezdravých politických záměrů do činnosti židovských náboženských obcíz roku 1965.[45]

Sekularizace a schizofrennost života menšiny

Ke druhé tezi.„Vlastní náboženský život není v ŽNO nijak intensivní. Někteří židé zachovávají rituální předpisy a náboženské zvyklosti více méně z prestižních důvodů a ve snaze udržet v provozu rituální zařízení … Účast na bohoslužbách je poměrně malá a jen obřady o velkých židovských svátcích jsou početně navštíveny,“ uváděla Zpráva o situaci v židovské náboženské společnosti v ČSR
z roku 1965.[46] Zdá se, že se i v židovském prostředí začal stát zúročovat propracovanou ateistickou výchovu.[47]
Přesto se po celé sledované období židovské reprezentaci podařilo udržet jistou kontinuitu náboženského života. Židovské svátky se však prakticky neodehrávaly v rodině, ale jen na obcích a ve sborech. Komunita navíc stárla a ubývali jí její duchovní vůdci. Potřebu nového rabína se nepodařila naplnit, jakkoliv v tomto případě se efekt církevní politiky projevil nepřímo; mezi mladými židovskými chlapci nebyl o tuto funkci prostě zájem. V polovině šedesátých let působilo v celém Československu již pouze šest rabínů a 20 pomocných duchovních. Zdá se, že se i v židovském prostředí začal stát zúročovat propracovanou ateistickou výchovu.[48] Ke všem rabínským funkcím měl oprávnění pouze bratislavský a vrchní slovenský rabín Eliáš Katz, hlavní rabín Slovenska, který pracoval i jako rituální garant pro Koospol, podnik zahraničního obchodu.[49] V židovském světě uznávaná autorita měla přitom časté neshody s režimem, jemuž se nedařilo „neposlušného“ rabína, odmítajícího striktně ve věcech víry poslouchat doporučení státních orgánů, usměrnit. Pro ortodoxně smýšlejícího Katze nebyl totiž měřítkem socialistický stát a marxisticko-leninská ideologie.„Hlavní rabín Eliáš Katz v Bratislavě je sice věkově nejmladší, nar. 1916, ale je představitelem krajně ortodoxního náboženského směru. Kromě toho je vůči státním orgánům neukázněný, a řídí se pouze zájmy náboženské společnosti,“ hodnotilo na podzim 1960 ministerstvo školství a kultury Katzovy předpoklady pro funkci vrchního rabína.[50] S ohledem na devizové prostředky plynoucí z prodeje košer lihovin vyráběných ve Vizovicích však státní orgány Katzovi na druhé straně často otevřeně ustupovaly.[51]
V roce 1956 měl být rabínský kandidát vyhledán Radou židovských náboženských obcí v krajích českých v Maďarské lidové republice, politické události však návštěvu židovské reprezentace z Československa dočasně znemožnily. Prozatímní tíživou situaci navrhoval řešit vrchní rabinát zřízením přechodné instituce kazatele.[52] V Praze byla nepříznivá situace řešena přeložením A. Taubera. Nástupce vrchního kantora Weisze působil od počátku roku 1965 jako kantor ve Staronové synagoze, současně ovšem i jako šochet a rituální dozorce. Ve stejné době vyslala židovská reprezentace na ministerstvo tříčlennou delegaci, v níž se nacházel Pavel Kollman, dr. Günsberg, Kurt Arje, syn známého smíchovského rabína, podle ministerstva náboženský ortodox a sionista, v občanském životě ekonom divadla Na zábradlí, aby projednala otázku obsazení místa oblastního rabína v Praze. Vhodný kandidát měl být podle přání delegace získán v Izraeli.[53] Výběrem státu byl nápad pochopitelně odsouzen k nezdaru.„Naše stanovisko je známé,“ glosoval nápad Karel Šnýdr.[54] Nezdarem skončily i další pokusy.[55] Bez náboženské podstaty však komunita ztrácela půdu pod nohama. Proto nepřekvapí ani to, že v atmosféře Pražského jara Rada židovských náboženských obcí v krajích českých vystoupila s požadavkem svobodné náboženské výchovy.[56]
Represe režimu nezasáhly přitom ani aranžmá náboženských svátků, ani, jako v Sovětském svazu,[57] zásobování košer potravinami: zejména macesy, macesovou moukou a rituálním vínem o Pesachu. (Macesy však posílaly i zahraniční židovské organizace jako tzv. milodary.) Komunita netrpěla ani nedostatkem košer masa. V Karlových Varech bylo možné provozovat rituální porážku, třebaže především s ohledem na zahraniční klientelu, respektive na devizové prostředky.[58] V Praze a v Karlových Varech byly prodávány formou soukromého a na Slovensku v rámci státního maloobchodu Zdroj (od roku 1955) košer potraviny.[59] Obřadní předměty byly získávány ve Švýcarsku. Podstata náboženských represí spočívala v něčem jiném: v důsledné kontrole všech věřících,[60] kteří mohli mít následné problémy v zaměstnání. I z tohoto důvodu potřeba rituální stravy mezi židovským obyvatelstvem klesala.
Komunita si však dokázala svými aktivitami vynutit i určitý respekt. Např. březnová tryzna na paměť vyvraždění rodinného tábora v Osvětimi z 8. na 9. března 1944, nejvýznamnější poválečná menšinová slavnost, byla pořádána jako ekumenická slavnost, za účasti členů Svazu protifašistických bojovníků (a samozřejmě i za dohledu církevního tajemníka). Čas od času došlo dokonce k otevření nové modlitebny.[61] Respektováno bylo i odhalování památníků obětem šoa. Na konci roku 1963 mohla Rada židovských náboženských obcí v krajích českých prvnímu náměstku ministerstva školství a kultury dokonce přednést návrhy na zlepšení stavu židovských hřbitovů, úpravu Terezína a na zvýraznění místa šoa v dějepisných učebnicích.[62]
Za možnost praktikovat judaismus byla však komunita a její reprezentace vázána bezvýhradnou loajalitou vůči režimu. Menšinoví reprezentanti, včetně duchovních, proslovili ve sledovaném období stovky projevů a napsali stovky úvah a článků, které velebily socialistické zřízení, jeho údajný humánní charakter, sociální citlivost, náboženskou tolerantnost. Např. rezoluce ze sjezdu Rady židovských náboženských obcí v krajích českých z roku 1963 uváděla:

„My, kteří jsme přežili tuto katastrofu, vzpomínáme vděčně onoho dne, kdy nacističtí katani museli kapitulovat pod údery vítězné Sovětské armády a ostatních spojeneckých armád. V jejich řadách bojovalo tisíce židovských hrdinů. V krátké době od osvobození z nacistického jařma zvítězil v naší zemi socialismus. Naše demokratické politické zřízení respektuje náboženské cítění a smýšlení občanů a ústava nám zaručuje jeho svobodný projev. Socialistický stát poskytuje nám velké materiální a finanční prostředky pro výkon náboženství. Podílíme se všichni jako rovnoprávní občané na budování naší vlasti a na plodech společné práce všeho lidu. Je morální povinností každého z nás, aby všechny své síly a schopnosti dával plně do služeb společnosti a přispíval aktivně k jejímu rozvoji.“[63]

Zvláště křečovitě přitom vyznívaly pokusy naroubovat na judaismus socialistickou ideologii. Zmíněné loajální projevy kumulovaly kolem výročí únorového převratu (1948), Květnového povstání a osvobození Československa (1945), kolem jubilea Velké říjnové socialistické revoluce (1917), ale i na začátku občanského a židovského nového roku, při příležitosti březnové a zářijové terezínské tryzny, případně slavností otevírání menšinových zařízení. Židé znovu a znovu děkovali režimu za možnost žít v míru a praktikovat víru, velebili Sovětský svaz jako osvoboditele Československa, adorovali Rudou armádu jako osvoboditelku Osvětimi,[64] vytvářeli kontrast mezi údajně mírovou cestou států socialistického tábora a reakční cestou západního Německa.[65] Součástí židovské loajality byla pochopitelně i reprodukce negativního obrazu tzv. imperialistických států, především již zmíněného západního Německa. Rezoluce vzešlá z mimořádného sjezdu delegátů židovských náboženských obcí v roce 1967 uváděla:

„V naší paměti zůstává strašné vyvraždění našich otců, matek, dětí, bratří a sester nacisty a proto zvedáme svůj hlas proti vraždění žen, dětí a starců ve Vietnamu, odsuzujeme americké agresory a apelujeme na své souvěrce ve světě, aby ze všech svých sil bojovali proti tomuto zlu. Hluboce nás znepokojuje vývoj v Německé spolkové republice. Oživení nacistické strany považujeme za důsledek toho, že v NSR nebyla důsledně provedena ani denacifikace veřejného života ani převýchova obyvatelstva.“ [66]

I v tomto případě však židovská reprezentace zároveň důsledně sledovala linii vztahu Moskvy k Bonnu. Československo, stejně jako jeho sovětský bezvýhradný vzor, poukazovalo na vzrůst militarismu, neonacismu a revanšismu ve vládě i na nebezpečí vyzbrojení západního Německa atomovými zbraněmi.[67]
Pod příkrovem těchto prorežimních projevů usilovalo ovšem menšinové vedení o zabezpečení duchovních (rabínů, kantorů, šochetů, rituálních dozorců a předříkávačů modliteb), a zejména pak, jak jsme již poukázali, o instalaci nového vrchního rabína. Stále bolestnější se stávala i otázka židovských hřbitovů.
Menšina však v žádném případě na své tradiční zájmy nerezignovala. Začátkem roku 1958 byl vypracován dokonce návrh organizačního statutu Ješivy v Bratislavě. Čtyřleté studium počítalo s roční přípravkou, dvěma léty studia biblických a talmudických věd a závěrečným rokem studia „světských“ předmětů (židovská knihověda, Židé a židovství v československé literatuře, „československý“ jazyk a literatura, kázání ve státním jazyce apod.). Poslední rok měl strávit kandidát v Praze pod dohledem dr. Otty Munelese, významného judaisty.[68] V říjnu 1958 však návrh Ješivy padl. Ministerstvo školství a kultury povolilo pouze externí náboženskou přípravu několika židovských chlapců na bratislavských středních školách. Při jedenáctiletkách a dvanáctiletkách byl vypsán zájmový kroužek židovského náboženství. Návštěva byla ovšem podmíněna žádostí rodičů k řediteli školy. V kroužku, v němž měl být nalezen budoucí šochet, rituální dozorce, sofer (písař), kantor a rabín, měly vyučovat osoby vybrané židovskou náboženskou obcí usměrňovanou státem a kontrolované veřejnými školskými orgány. Kandidát rabínství měl být posléze vyslán na seminář do Budapešti, případně vychován zdejšími rabíny.[69] Také požadavek jezivy dokládal narůst významu ortodoxie v pražské obci.
Na schůzi pražské reprezentace a výboru v polovině šedesátých let se oba směry – ortodoxní a asimilantský – střetly v kauze pronájmu třetího patra Židovské radnice v Praze Státnímu židovskému muzeu.[70] Zatímco redaktor Rudolf Iltis upozorňoval na kulturní, nikoliv kultový charakter muzea, jehož zaměstnanci byli – až na jednu výjimku – nežidé, a tedy i na potenciální nerespektování židovských náboženských pravidel, Pavel Kollman, předseda Židovské náboženské obce v Praze, jehož rodina se po válce přistěhovala z Izraele, zastával stanovisko nutného pronájmu nevyužitých prostor v době kritického nedostatku místa v centru Prahy. Naproti tomu dr.
Günsberg, bývalý redaktor ČTK, v meziválečném období Prager Tagblatt, žijící za války v Anglii, se vyslovil o muzeu jako o rozpínavé instituci a přišel s návrhem zřídit v inkriminovaném patře zimní modlitebnu. Oto Heitlinger pak dodal, že v uskladnění židovských knih není nic závadného. I když názor ortodoxie podpořila i zástupkyně Revolučního odborového hnutí na obci (!), byla nakonec vytvořena komise, jež měla celou záležitost posoudit.[71]
Nejednotnost židovské reprezentace nebyla ovšem pouze pražskou záležitostí. Velké spory zažívala také Židovská náboženská obec v Karlových Varech. Tiberius Ney, tamější předseda, byl navíc u státních orgánů v dlouhodobé nemilosti. Karlovarský církevní odbor popsal v dopise svým nadřízeným 28. ledna 1960 situaci ze zorného úhlu státního úředníka Josefa Strnada:

„V židovské náboženské obci v Karlových Varech probíhají silné boje mezi jednotlivými politickými a náboženskými směry již od jejího vzniku. Tyto boje byly zdánlivě utlumeny před veřejností diktátorským vládnutím T. Neye. Výsledek činnosti Neye je v tom, že z výboru ŽNO byli odstraněni všichni členové strany. Činnost členů výboru po celá léta byla zaměřena na osobní prospěch jednotlivců, ale ŽNO se až dosud nikdy nezabývala otázkou převýchovy a politického usměrňování zdejších židů. To způsobilo, že zdejší židé, vesměs přistěhovalí z východního Slovenska apod., nesplynuli s ostatním obyvatelstvem, ale vytvářejí isolovaný celek, silně odlišný od okolí. Navíc svým jednáním a vystupováním i určitým povyšováním části židů nad ostatním obyvatelstvem (přepychovým oblečením za Tuzex-bony) přímo vydražďují své okolí, což vše nepřispívá ke klidu ve zdejším lázeňském městě. V několika případech bylo již nutno paralisovat usnesení uličních výborů, požadujících nepřípustné zásahy proti židům, např. vystěhování ŽNO z lázeňské čtvrti aj. Pokud jde o výbor ŽNO, vlivem nežádoucího politického působení některých bývalých kapitalistů a jiných dříve t. zv. mocných lidí, nepodařilo se nám dosud prosadit do výboru politicky uvědomělé židy, zejména členy strany. Převládající maloměšťácké myšlení i prostých pracujících židů způsobilo, že pokrokoví lidé ve volbách neprošli … tlumočíme pouze stížnosti, které nám docházejí od členů strany.“ [72]

Veliké znepokojení na ministerstvu však vyvolávala i nedůvěra, kterou řadoví příslušníci pražské obce začali vyjadřovat některým komunistům ve vedení.[73] Zdá se mi, že se u nich začala projevovat jakási nová mentalita, jakkoliv od nesouhlasu k otevřenému vzdoru bylo ještě daleko. A konečně  značnou potíž představovaly i žádosti židovských duchovních o vystěhování (v roce 1964 byla evidována žádost hlavního rabína Slovenska Eliáše Katze, rabína Bernarda Farkaše a kantora Weisze). Církevní odbor se k nim stavěl nepřátelsky.„Vystěhování duchovních spolu s jinými důsledky by usnadnilo nepřátelskou propagandu o nedostatečném zabezpečení náboženského života věřících. Ztráta duchovních by nepříznivě působila na věřící a prakticky přispívala k posílení jejich úmyslu k vystěhování,“ uváděl Karel Hrůza ve zprávě pro ministerstvo zahraničních věcí.[74]
Vraťme se však k problémové otázce naplňování hodnot judaismu. Značný problém po druhé světové válce představovala především údržba židovských hřbitovů (v polovině šedesátých let jich bylo asi 700)[75], které byly na návrh Rady židovských náboženských obcí v krajích českých ponechány ve správě židovského náboženského společenství (ostatní hřbitovy převzaly do péče místní národní výbory). Hřbitovy se zabývaly všechny sjezdy Rady židovských náboženských obcí v krajích českých (1956, 1959, 1963, 1967).„Poněvadž židovské obyvatelstvo v Čechách, na Moravě a na Slovensku bylo za druhé světové války téměř vyhlazeno, naskýtá se velký problém, jak tyto, většinou opuštěné hřbitovy ošetřit, udržet a jaký nový smysl dát hodnotným architekturám synagogálním,“ napsala v roce 1957 Hana Volavková, ředitelka Státního židovského muzea v Praze (tehdy šlo podle jejích údajů o 743 hřbitovů a synagog a o několik židovských ghett).[76] Chátrající hřbitovy se navíc často stávaly terčem vandalských útoků (např. v noci z 11. na 12. listopadu 1956 byl napaden hřbitov v Teplicích, kde bylo povaleno 126 náhrobních kamenů).[77] Na úkolu zachování a údržby židovských hřbitovů měla Rada židovských náboženských obcí v krajích českých spolupracovat s ministerstvem, s památkovou péčí a se Státním židovským muzeem. Jako klíčový se přitom ovšem nakonec jevil zájem místních souvěrců o hřbitov (např. v Olomouci vzorně o hřbitov pečoval Berthold Wolf). Mnohé hřbitovy začaly být opravovány právě na tomto základě: za pomoci aktivit brigádníků z řad menšiny.[78] Zpochybnění péče socialistického státu o židovské památky však židovská veřejnost v šedesátých letech nenanesla, ba právě naopak: stát podle ní pečoval o židovský hmotný odkaz vzorně.[79] Židovská veřejnost dokonce děkovala ministerstvu zdravotnictví, které roku 1959 uvolnilo Španělskou synagogu. Bývalé skladiště se tak mohlo změnit na depozitář textilií Státního židovského muzea v Praze.[80]
Dalšími rituálními zařízeními, z hlediska provozu problematickými, byly tři židovské domovy důchodců. Ty přešly do státní správy na počátku roku 1960.[81] Obce a sbory tomuto vývoji nemohly zabránit, protože po vyčerpání tzv. terezínské podstaty nedisponovaly prakticky žádným majetkem (požadavek restitucí však Rada židovských náboženských obcí na jaře 1968 nekladla; i v tomto případě se změna nesla v intencích reformního komunismu).
Přesto však ve sféře náboženskosti určitých úspěchů komunita dosáhla. Velkým povzbuzením muselo být  alespoň pro věřící Židy  obnovení některých starých náboženských svátků (v roce 1963 Chevra suda, večeře pohřebního bratrstva 6. března, ve výroční den Mojžíšova narození,[82] nebo svátku Lag ba-omer, oslavy výročí Bar Kochbova povstání[83]). V roce 1962 se slavilo 300. výročí úmrtí holešovského rabína Šabtaje ben Meir ha-Kohena, zvaného Šacha.[84]

Obnovení zahraničních kontaktů, sociální podpory a přehodnocení politických procesů

Ke třetí tezi. Intenzivní zahraniční kontakty začaly, i když zprvu váhavě, již ve druhé polovině padesátých let.[85] S výjimkou styků se zastupitelským úřadem izraelského státu se k nim úřady chovaly vstřícně, jen pokud se domnívaly, že mohou posílit prestiž socialistického Československa v zahraničí. Účast židovských zástupců na oslavách výročí osvobození budapešťského ghetta Rudou armádou a na oslavách výročí povstání ghetta ve Varšavě byla vítána, protože upevňovala kýžený obraz Židů jako bojovníků proti fašismu a za světový mír. Maďarská a polská židovská reprezentace je ostatně takto záměrně pod tlakem státních orgánů aranžovala. Obdobně byly státními orgány podpořeny i příjezdy loajálních zahraničních hostů,[86] od nichž se očekávaly kladné reference o životě Židů v socialistickém Československu.
V obecné rovině však přesto státní orgány pokládaly zahraniční kontakty za nebezpečné a pečlivě je kontrolovaly (tzv. styk na politickém úseku byl sledován ministerstvem zahraničních věcí, na úseku zahraničního obchodu ministerstvem zahraničního obchodu a na kulturním úseku ministerstvem školství a kultury /informací/). Bez kontroly ze strany církevního tajemníka nesměl do zahraničí odejít ani žádný dopis. Strach státních orgánů ze svobodnějšího dialogu se zahraničím byl přímo panický.„U našich židů se projevuje stále snaha rozšiřovat zahraniční styky … Bývá z toho často nezákonná činnost /černý obchod, šíření tendenčních zpráv/, k níž je zneužíváno i synagogy, hřbitova, rituální jídelny,“ uvádělo se ve Zprávě o situaci v židovské náboženské společnosti v ČSR zpoloviny šedesátých let.[87]
Obavy se však nejvíce vystupňovaly v případě Izraele. Kladný vztah k židovskému státu byl chápán neměnným způsobem: jako projev antikomunismu a antisovětismu. Marně vysvětlovala kancelář prezidenta státu Izraele Radě židovských náboženských obcí v krajích českých, že:

„Stát Izrael dbá o udržení pevných a přátelských svazků s pospolitostmi židovskými v rozptýlení, a jestliže jsou pospolitosti v rozptýlení, které neudržují takový svazek se státem Izraelem, anebo se jim neumožňuje jej udržovati, je taková věc nám těžkou bolestí srdce.“ [88]

orgánů vůči Izraeli byla neměnná. „Její členové využívali každé příležitosti k navazování styků především s duchovními a některými laickými činovníky … Vedoucí činitelé vyslanectví ve větší míře navštěvují obřady v synagogách a vyhledávají styk s našimi židy,“ uváděla výmluvně nazvaná Informace o nežádoucí činnosti izraelského vyslanectví v Praze z 27. října 1960, informace sepsaná ministerstvem školství a kultury pro účely Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[89] Zásah ministerstva zahraničních věcí, o který církevní odbor v souvislosti s izraelskými aktivitami požádal, tento trend přerušil jen na krátkou dobu.[90] V listopadu 1963 si stěžoval Karel Hrůza jako vedoucí církevního odboru na ministerstvo zahraničních věcí znovu:

„… 30. 10. 1963 … navštívil pan Yehuda Nassie pražského rabína Farkaše a 1. 11. 1963 předsedu Ržno Františka Ehrmanna ve věci soukromého příjezdu ministra Burgra do naší republiky. Podobné zásahy v oblasti církevní politiky jsou krajně nepříznivé, protože není záruky, že šlo o ojedinělé kroky nového charge d´affaires, obracíme se na ministerstvo zahraničních věcí se žádostí, aby se dostalo pracovníkům zastupitelského úřadu Izrael náležitého poučení a napříště, aby v podobných záležitostech jednali vždy přes MZV.“ [91]

„… pražský rabín dr Bernard Farkaš při jednání na MŠK … 11. března … uvedl a potvrdil případy docházení pracovníků zastupitelského izraelského úřadu do kanceláří židovské náboženské obce v Praze,“

sdělil Karel Hrůza ministerstvu zahraničních věcí na jaře roku 1964.[92]
Stížnosti se však rodily i na izraelské straně. Např. v říjnu 1963 si Yehuda Nassie, izraelský chargé d’affaires, požaloval Rudolfu Iltisovi na to, že zástupci izraelského vyslanectví přítomní na tryzně v Terezíně v září 1963 byli v menšinovém věstníku označeni za hosty z Izraele. „My skutečně jsme nebyli ´hosty´. Já jsem byl přítomen oficiálně jako řádně akreditovaný člen státu Izrael v Československu, abych jménem Izraele uctil památku mučedníků. Položil jsem také k patě památníků na hřbitově věnec, označený jako takový  o kteréžto skutečnosti také není zmínka v dotyčné zprávě,“ uváděl pobouřený Nassie.[93]
Dne 22. května 1964 Nassie navštívil Bratislavu. Podle taktizující právy Benjamína Eichlera, předsedy tamější obce, a Ignáce Reichsfelda byl však ze slovenských poměrů nadšený:

„Najmä vyzdvihol moment hojnosti nových stavieb bytových a priemyslových, porovnal Slovensko so Švajčiarskom, kde predtím pôsobil … Zdôraznil, že osobne sa přesvědčil o totálnej slobode židovského člověka a o intenzívnom náboženskom živote židov na Slovensku.“[94]

Ani tato lichotivá paralela však ministerstvo neukolébala. O rok později se církevní odbor začal zabývat bulletinem izraelského vyslanectví s cílem omezit jeho náklad (bulletin vycházel v nákladu 5 000 výtisků).„Sdělil jsem připomínku (ministerstvu zahraničních věcí  poznámka BS), že bulletin často přináší náboženské články a nepříznivě pak působí v naší náboženské oblasti, zejména vyzdvihováním úkonů apod., které u nás z různých důvodů nejsou plně uplatňovány. Sdělil jsem i náš poznatek, že bulletin pohotově informuje, co se v Izraeli dobře dělá a je dostatek když v té době my řešíme těžkosti podobné povahy,“ uváděl Karel Šnýdr.[95]
Přesto k jistým izraelsko-československým kontaktům docházelo, jakkoliv iniciátorem byl vždy židovský stát. Hlavní rabinát v Jeruzalémě projevoval opakovaně zájem o nákup tór ze Státního židovského muzea v Praze. Jejich roztřídění měl provést rabín Bernard Farkaš.[96] Dále např. v této době projevil Izrael zájem získat cenné náhrobky z likvidovaných židovských hřbitovů výměnou za vlastní kulturní památky. Nabízel také podporu při vydávání publikací a dokumentů o dějinách českých Židů.[97] V roce 1966 zdůvodňoval Karel Hrůza, vedoucí církevního odboru, svým nadřízeným zapůjčení exponátů Státního židovského muzea v Praze do Izraele kulturními styky židovského a socialistických států a„správným pohledem na nás“,který měla výstava zprostředkovat.[98] V květnu 1964 se setkal František Ehrmann s Nahumem Goldmannem v Polské lidové republice. Dostal tehdy nabídku, aby přijel na zasedání exekutivy Světového židovského kongresu do Jeruzaléma.[99] Ve stejném roce se začala zvažovat návštěva Nahuma Goldmanna, vrcholného zástupce Světového židovského kongresu, v Československé socialistické republice. Připadnout měla na duben 1967.[100] Její příprava se však stala zdrojem zahraničněpolitického faux pas. Vedení Světového židovského kongresu vyslovilo přání slavnostní večeře uspořádané Radou židovských náboženských obcí v krajích českých za účasti ministra kultury a informací, za účasti izraelského chargé d´affaires.[101] Úřady však, především z obav z reakce arabských států, trvaly na tom, že návštěva bude mít charakter návštěvy náboženské, nikoliv státní. Při takovémto aranžmá by byl Goldmann přijat pouze vedoucím sekretariátu církevního odboru a nesměl by se setkat s izraelským chargé d´affaires,[102] maximálně by se uskutečnila schůzka s ministrem kultury a informací Karlem Hoffmanem. Goldmannovo vystoupení v televizi a v rozhlase nebylo povoleno.[103] Přesto arabské státy protestovaly proti návštěvě u polského a maďarského velvyslance v Praze.[104] Dne 17. března protestoval proti příjezdu i alžírský diplomat u náměstka ministra zahraničních věcí.[105] Na přelomu listopadu a prosince 1967 se setkal František Fuchs s představiteli Světového židovského kongresu v Paříži. Jeho vedení mu oznámilo svou účast na pražských oslavách roku 1968.[106]
Vztah k Izraeli se tak stal nejvýraznějším důkazem narušení jednoty mezi oficiální státní a menšinovou reprezentací. Izrael zůstával totiž jak pro menšinovou elitu, tak pro řadové Židy velkou hodnotou. Svědčí o tom i ta skutečnost, že se v jiných ohledech loajální židovská reprezentace k protiizraelské kampani zesílené od poloviny šedesátých let nikdy nepřidala. Zvláště mladí lidé si přáli sehnat o Izraeli a o jeho kultuře co nejvíce informací. Právě ve vztahu ke státu Izrael došlo v éře destalinizace ve vedení židovské komunity k největším posunům. Ještě na konci padesátých a na počátku šedesátých let měly židovské aktivity povahu konsenzuálního vystoupení. Sjezd Rady židovských náboženských obcí v krajích českých se usnesl, že obce a sbory nebudou přijímat od izraelského vyslanectví zásilky s kultovními předměty, které přicházely vpředvečer židovských svátků (Chanuka).[107] Na konci ledna 1960 vydala Židovská náboženská společnost v Ústí nad Labem rezoluci proti izraelské vládě, která uzavřela smlouvu o dodávce zbraní do Německé spolkové republiky.[108] Již v říjnu 1964 navštívil Richard Feder Krajský národní výbor Jihomoravského kraje a krajského církevního tajemníka Krejčího. Během této návštěvy „si postěžoval, že … stát … nepřímo pracuje proti Izraeli, že dodává zbraně Egyptu, který sleduje zničení žid./ovského/ státu“. [109]Během Šestidenní války se pak v židovské reprezentaci ozvaly hlasy, výrazně podporované československou intelektuální veřejností[110] a řadovými členy židovských komunit, aby Československo, Židy respektované jako vlast, napomohlo dalšímu trvání židovského státu. Na jaře 1968, ve stanovisku ústřední organizace Židů k procesu demokratické obrody, se židovská veřejnost již jednoznačně s Izraelem citově ztotožnila. Chápala ho především jako kolébku judaismu, vybranou vlast Židů – spoluvězňů z koncentračních táborů a spolubojovníků proti fašismu, kteří v novém státě nalezli své útočiště po šoa.[111] Starost o Izrael byla dána i tím, že v něm měli čeští a slovenští Židé své příbuzné a známé.
Rozpor mezi komunitou otevírající se mezinárodním kontaktům (nikoliv náhodně požadovala Rada židovských náboženských obcí na jaře 1968 svobodný styk se židovskými organizacemi v zahraničí a mezinárodní oslavu milénia Židů v českých zemích /v srpnu 1968/ a 700. výročí Staronové synagogy /září 1968/)[112] a státem vyvrcholil s nástupem normalizace. Úřední zákaz mezinárodnosti těchto slavností v roce 1969[113] vyšel právě z obav přílišného propojení československých Židů s tzv. západními a izraelskými Židy, respektive z emigrace do Izraele, která se stala aktuální po rozšíření zprávy o možnostech imigrace rumunských a sovětských Židů.[114] Možné setkání Židů v době oslav bylo označeno za akci s protisovětským zaměřením. Úřad akci úspěšně oddaloval, až znemožnil její realizaci.[115] V období normalizace tak skončily nejen faktické, ale i symbolické kontakty. Např. v roce 1965 darovala židovská reprezentace Kennedyho synagoze v New Yorku tříramenný svícen.[116] Později již nic takového možné nebylo.
Přes obezřetný státní dohled však Židé mohli přijímat sociální podpory pro oběti šoa od Claims Conference (do roku 1964) a Société de secours et d´entraide ze Ženevy (dohoda s touto organizací byla uzavřena roku 1960, státním orgánům však zprvu působila starosti [117]).[118] Finanční výpomoc na kulturní potřeby byla čerpána od Memorial Foundation od Jewish Culture. Na základě doporučení ministerstva školství a kultury bylo možné přijímat i peníze od jednotlivců:

„Ministerstvo školství a kultury doporučuje, aby v jednotlivých případech, při šetření státního zájmu byl dán souhlas k jednání o finanční dotaci ze zahraničí. Podle předběžné informace, ministerstvo financí by podobné akce uvítalo, neboť ČSSR tím získá příjmy v tvrdých valutách.“ [119]

Význam podpor se pak zvýšil v souvislosti s vyčerpáním prostředků z tzv. terezínské podstaty a peněz z odprodeje nemovitostí patřících židovským náboženským obcím. (Od roku 1956 byly obce již odkázány na příjmy z náboženské daně a z výnosu nemovitostí. Náboženská daň se pak odpočítávala ze státní dotace na kultové potřeby.) Naopak myšlenka navázání kontaktů s Jointem (přerušeny byly v roce 1948, k jejich obnovení mělo dojít v roce 1964) nebyla akceptována.„Tato organizace existuje dodnes jako vlivná a finančně silná organizace židovské velké buržoazie v USA. Mobilizuje finanční podporu pro nejrůznější židovské účely z řad nejbohatších amerických židů. Nepřijala sionistickou ideologii za svou, nýbrž sleduje ´americkou´ linii pro americké židovstvo … Se sionistickou světovou organizací však spolupracuje a podporuje i stát Israel,“ charakterizovala Joint židovská reprezentace.[120] Z pohledu státních orgánů však šlo o organizacireakční.
Zhodnotíme-li příčiny přijímání zahraniční pomoci, můžeme konstatovat, že blahosklonnost státních orgánů vycházela z toho, že stát naléhavě potřeboval devizy (postiženým členům obcí a sborů byla podpora vyplácena v tuzexových korunách). Současně se však totalitní stát odmítal vzdát kontroly nad rozdělováním pomoci. Nesouhlas budilo to zjištění, že ji vyplácela ženevská organizace i čerstvě amnestovaným politickým vězňům. Jistý soucit se starými, zpravidla osamělými a sociálně slabými Židy, zvláště po vyčerpání tzv. terezínské podstaty, bezesporu existoval i v hlavách ministerských úředníků, byl ovšem až druhořadý. Nikoliv náhodou bylo dalším požadavkem Rady židovských náboženských obcí v krajích českých v období Pražského jara postavení rasové perzekuce na roveň perzekuci politické, státem odškodňované.[121]
Ve stejném dokumentu bychom nalezli i požadavek odsouzení procesů z přelomu čtyřicátých a padesátých let[122].[123] Veřejně ho ovšem poprvé vyslovil již na sjezdu Rady židovských náboženských obcí v krajích českých roku 1963 vrchní rabín Richard Feder, když řekl, že „kult z východu přišel i k nám a soudy přitížily osobám židovského původu“. [124] Reakce církevního tajemníka na sebe nenechala dlouho čekat. „Vrchní rabín, kterému je 88 let, své připomínky neuvedl ve zlé vůli, vyjádřil to, co je stále živé mezi jeho souvěrci. Protože má velikou autoritu, mají jeho slova velký ohlas, proto v zájmu církevně politických potřeb bylo by třeba prohovořit uvedené problémy tak, aby vrchní rabín o nich již podobně nehovořil při různých společenských událostech, jak se nyní stává,“ uvedl v podkladech pro přijetí představitelů židovské reprezentace 10. prosince 1963 u prvního náměstka ministra školství a kultury Františka Kahudy církevní tajemník.[125]

Projevy uvolnění v oblasti umění a jejich symbol: „objev“ Franze Kafky

K tezi čtvrté. „Nelze strašit Kafkovou dekadencí a strašákem infiltrace buržoazního Západu,“ prohlásil Eduard Goldstücker,[126] germanista, pozdější předseda Svazu československých spisovatelů, rehabilitovaný komunista, 27. května 1963 na konferenci v Liblicích o díle Franze Kafky. Cesta Franze Kafky do socialistických států byla podle něj otevřena. „Následovala Kafkovská konference v Liblicích (1963), která přinesla změny nejen v hodnocení Kafkova díla, ale v celé kulturní politice. Zaznamenala velký ohlas ... Po jejím skončení již nebylo možné význam Kafkova díla snižovat a bagatelizovat. V první řadě šlo o moderní uchopení či lépe o znovuvzkříšení marxistických metod literární kritiky … Závěrečné slovo, které jsem pronesl na Kafkovské konferenci, bylo polemikou s oficiální kulturní politikou strany,“ zhodnotil akci Goldstücker. „Liblická konference upozornila na evropský kontext i domácí specifika pražské německé židovské literární školy, na její vztah k paralelně existujícím proudům české a světové literatury a konstatovala i dluh, který vůči ní a jejím tvůrcům měla nejen česká literární věda, ale i česká kultura a společnost jako taková,“ napsala ve druhé polovině devadesátých let Jana Svobodová.[127] Názor českého historika Karla Kaplana je ovšem výrazně střízlivější. Podle něj politici a ideologové, ale i spisovatelé nevěnovali uspořádání konference mimořádnou pozornost. Tuto skutečnost změnil až protest politbyra Německé demokratické republiky,[128] protest, který ústřední výbor komunistické strany odmítl. Samotná ideologická koncepce ovšem komunistickému vedení údajně nevadila.[129] V červnu 1967 se konal IV. sjezd spisovatelů, na němž Pavel Kohout a další kulturní činitelé vystoupili s proizraelskými projevy.[130] Pavel Kohout přitom srovnal izraelsko-arabský konflikt se vztahem Československa a Německa.[131]
Zájem o moderní pražskou německy psanou literaturu (ale i o holocaust a Izrael)[132] se stal skutečně významným pojítkem intelektuálního českého a českožidovského světa[133] a jedním ze symbolů politicko-společenského uvolnění, i když stále v intencích reformního komunismu.[134] Již v červnu 1964 navštívil Prahu sionista Max Brod, žijící v Izraeli. Přijel na zahájení kafkovské výstavy v Památníku národního písemnictví na Strahově.[135]

Velká a malá historie

V židovských memoárech jsou mnoha zajímavých knih, novin, časopisů, inscenace řady mimořádných divadelních představení, natočení nesmírně zajímavých filmů a konečně také svobodných diskusí v občanském, kulturním i vědeckém světě. Citlivě byl vnímán i změněný politický styl. Všechno se zdálo být pestré, neuniformní, zajímavé. Sylva Součková, neteř Prokopa Drtiny, jedno z Wintonových dětí, vzpomínala na „vzpouru“ Svazu spisovatelů v létě 1967 a obecně i na komunistické reformy jako na velký příslib.„Bylo to, jako by se nám otevřely dveře do světa  viděli jsme, s jakým napětím se na nás okolní svět dívá, jak pochybuje o našem úspěchu, a to nám dodávalo tím větší sílu a odhodlání zvítězit, docílit toho, co jsme si předsevzali. Dříve fádní obchody běžně existujícího socialismu se najednou rozzářily novým zbožím, novou úpravou, publikacemi, které nebylo dříve možné běžně koupit, den ode dne se rodily nové listy, noviny, časopisy, všechno bylo zapotřebí podrobně přečíst, aby člověk nabyl jakéhosi přehledu o pluralitní demokracii, pochopil, jaké mají lidé percepce. Tatam byla ona dusná uniformita a těžkopádná rétorika stalinských politiků, lidé se učili jeden druhého vnímat, hovořit spolu obyčejným jazykem, usmívat se, člověk se najednou probudil z hrůzného snu a začal chápat, že přece jen je dobré být naživu  a to právě v Československu. I často nepříjemná cesta do práce prostředky hromadné dopravy se stala lépe snesitelná, lidé spolu vtipkovali, průvodčí svou výřečností často přelévali dobrou náladu na cestující,“napsala bývalá redaktorka Československého rozhlasu, jedna ze zakladatelek opozičního Klubu angažovaných nestraníků.[136]
Stalinským režimem postižení lidé se vraceli„z československých věznic a gulagů“ domů. Cesta to nebyla v žádném případě snadná. Jak napsal Karel Kaplan spolu s Pavlem Palečkem: „Státní bezpečnost přímo i nepřímo ovlivňovala jejich pracovní zařazení, místo pobytu a nadále je sledovala. Vedla je úředně jako zvláštní skupinu s označením ‚amnestant‘, později ‚rehabilitovaný, podmínečně propuštěný‘.“ [137] Přesto lidé svou rehabilitaci vnímali pozitivně. Jak vzpomínal Adolf Hermann, rodák z Tábora, český Žid, za války pracující v Londýně, rehabilitace v roce 1964 mu přinesla trojí naději: naději na vyšší vzdělání dětí, na získání lepšího bytu a na cestu do zahraničí[138].
Šedesátá léta však přinesla možnost volnějšího pohybu i pro ostatní Čechy a Slováky. Ti, kteří se po válce vystěhovali z Československa, mohli nyní svou vlast navštívit.[139] A naopak: mnoho Čechoslováků vycestovalo poprvé na Západ.„Nebyl jsem sám, kdo se v té době poprvé podíval na Západ. Náš Campingklub připravil zájezd do Švýcarska, na který se přihlásilo několik mých spolupracovníků z ústavu. Na lidi, kteří nikdy za železnou oponou nebyli, měl takovýto poznávací zájezd nesmírný vliv. Konečně viděli ‚kapitalismus‘, o němž komunističtí funkcionáři mluvili jen jako o prohnilém zřízení, jež vykořisťuje pracující lid. Zážitky ze zájezdu jim nepochybně zůstaly v paměti nejen po dobu prověrek v zaměstnání, které následovaly po 21. srpnu 1968, kdy zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy, ale jistě až do smrti,“ vzpomínal Oldřich Stránský na rok 1968.[140]
Pro řadu vzpomínajících (Jiřího Kostu, od roku 1962 spolupracovníka ekonoma Oty Šika, makroekonoma Miloše Picka, českého Žida, za okupace účastníka komunistického odboje) však byla šedesátá léta především dobou pracovní seberealizace. Miloš Pick stál za zavedením pětidenního pracovního týdne.[141] Historik Toman Brod se v roce 1963 stal vědeckým pracovníkem Ústavu dějin evropských socialistických zemí, v němž mohl údajně rozvinout nová vědecká témata, dosud tabuizovaná.[142] „Výsledkem byly objevy dosud neznámých či skrývaných skutečností, dějů i souvislostí, překvapující objevy a závěry, které ovšem nebyly příliš po chuti vrchním stranickým bossům,“ vzpomínal Brod.[143] Čilé kontakty s německými germanisty mohl pěstovat i český germanista Eduard Goldstücker.[144]
Na základě analýzy předchozích tezí si však dovolím jednu provokativní otázku: Nebyl šarm šedesátých let do značné míry vytvořen represemi zakladatelského období komunistického režimu, represemi, které by byly v delší perspektivě neúčinné? Ostatně: existují i jiné memoáry. Např. Heda Margoliová-Kovalyová, vdova po popraveném Rudolfu Margoliovi (3. 12. 1952)[145] dospěla k názoru, že rehabilitace se staly v režii totalitního režimu fraškami.[146] Prakticky nulový výsledek rehabilitačního šetření konstatoval i Jiří Kosta.„Kromě několika ‚kosmetických‘ úprav na jednotlivých soudních rozsudcích, jež se týkaly vysokých funkcionářů, se nic nezměnilo,“zhodnotil práci revizní komise Rudolfa Baráka.[147] Ve frašku se změnila i rehabilitace obou jeho rodičů.[148] Přesto však Jiří Kosta věřil v reformovatelnost komunistického režimu.[149]

Závěrem

Ve svém teoretickém rozpracování pojmu identita jsem tento termín definovala jako způsoby zařazování a sebezařazování, ukotvování a sebeukotvování menšiny ve společenské realitě dané většinou. Identitu jsem vnímala jako trojrozměrnou: vnucenou, deklarovanou a vnitřně prožívanou. Vnucená židovská identita byla v letech 1956 až 1968 identita kontrolovaná a regulovaná státními orgány s jasným cílem přimět či přinutit židovskou komunitu k loajalitě k socialistickému a protiizraelskému režimu. „Židovská náboženská společnost v ČSR nemá předpoklady pro rozvoj ... Naším úkolem bude nadále usměrňovat život židovských náboženských obcí tak, aby nebyl v rozporu se zájmy našeho státu. Budeme omezovat zahraniční styky ŽNO na akce, které slouží celé naší společnosti, na upevňování mírového soužití mezi národy. Budeme zabraňovat vnášení sionistických tendencí do činnosti ŽNO,“ uvádělo se ve Zprávě o situaci v židovské náboženské společnosti v ČSR. [150] V důsledku šoa a pod vlivem těchto kontrol a represí se počet členů židovských náboženských obcí a synagogálních sborů v českých zemích tenčil. V roce 1965 měly šest až sedm tisíc členů, v roce 1967 méně než pět tisíc a o rok později necelé čtyři tisíce.[151] Další ránu znamenala srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Když Československo postihla druhá okupace v srpnu roku 1968, tentokrát ‚spojeneckými‘ vojsky Varšavské smlouvy, rozplynuly se veškeré naděje na život v ‚socializmu s lidskou tváří‘,“ vzpomínal asimilovaný český Žid Pavel Stránský, v této době zaměstnanec Odeonu.[152] Identita deklarovaná v letech 19561968 židovskou veřejností přitom plně souzněla s hlavním zájmem komunity: zachovat ve složitých podmínkách základní náboženské fungování obcí a sborů. Zatímco očekávaná prorežimní sebeprezentace Židů jako zastánců míru plně vyhovovala judaismu, sebeprezentace komunity jako plně nábožensky i hospodářsky zajištěné byla výsledkem menšinového taktizování. Skutečný názor ostatně židovská reprezentace vyjádřila svými požadavky na jaře 1968. Tyto nároky zřejmě také byly koncentrací reálných menšinových potřeb a tužeb. Komunita chtěla svobodně komunikovat, svobodně vyznávat vlastní víru a konečně usilovala o to, aby se zvýšila empatie většinové společnosti s jejím válečným osudem.[153] (S posledním problémem se ovšem potýkali Židé i v demokratických společnostech.) „V minulých letech jsme se občas setkávali s názorem, že v našem tisku určeném pro občany židovského vyznání přespříliš hovoříme o utrpení, které jsme za krutovlády nacismu prožili. S touto výtkou se na nás neobraceli lidé, kteří by snad sympatizovali či dokonce byli zatíženi nacismem. To v žádném případě. Byli to lidé čestní, věrní a pokrokoví. Lidé, kteří stejně jako my, nenáviděli nacismus a vše, co přinesl,“ zamýšlel se v polovině šedesátých let nad atmosférou v tehdejší společnosti redaktor menšinových periodik Rudolf Iltis.[154]
Všechny židovské požadavky jara 1968 ovšem zůstávaly na platformě socialistického zřízení, v intencích reformního komunismu. Otřes z Mnichova, respektive z politiky kapitalistických států, byl zřejmě, alespoň u střední a starší generace, natolik živý, že nebyla veřejně nikde zpochybněna údajná schopnost socialistického zřízení zabránit nové válce. Ostatně: ani Zwi Batscha, uvědomělý sionista, rodák z Olomouce, který se již v červenci 1939 vystěhoval do Palestiny, nehodnotil režim zcela negativně. Upozornil totiž na tu skutečnost, že byly  alespoň na určitou dobu  dány možnosti k přežití komunity:

„… ti Židé, kteří zůstali v Československu, se vzdálili židovství. Chyběl ‚kvas‘ mládežnického hnutí, kontakt s jinými židovskými zemskými svazy byl přerušen a sionistické hnutí zakázáno. Komunisté dovolovali náboženský kult všech vyznání, tedy i židovského, ale nic víc. Hřbitovy, modlitebny a muzea byly udržovány. I to byla výhoda na rozdíl od nacistické vlády, která Židům přinesla jen likvidaci.“ [155]

Další zdroje:


[1] Souhrnně srov. Michal REINMAN, Petr LUŇÁK, Studená válka 1954-1964, Sovětské dokumenty v českých archivech, Brno 2000, Stalinova smrt a změny v sovětském politickém konceptu (s. 1517).  Fáze změn po Stalinově smrti a jejich význam viz Zdeněk MLYNÁŘ, Krize v sovětských systémech 19531981 (Příspěvek k teoretické analýze), Kolín (Köln) 1983, s. 2947.
[2] Michal REINMAN, Petr LUŇÁK, Studená válka …, s. 27; 29; 30-32. Již v polovině května 1960 však došlo k nečekané roztržce. Tamtéž, s. 3234.
[3] Vzhledem k vazalskému poměru Československa k Sovětskému svazu se začalo pracovat na obchodní smlouvě mezi oběma státy až v roce 1963. Předsednictvo ÚV KSČ dohodu schválilo v srpnu 1967. Karel KAPLAN, Kořeny československé reformy, Brno 2000, s. 127-130. Možnost navázání diplomatických vztahů projednávalo pražské vedení v lednu 1967. Tamtéž, s. 132.
[4] „Rok 1956 uzavíral jeden úsek života komunistického režimu v Československu a otevíral i předznamenával druhý, v mnoha bodech odlišný,“ napsal historik Karel Kaplan. Podle něj byla léta 1957-1961 ve znamení střetu mezi mocí a postoji společnosti. Roku 1956 se režim stabilizoval a vrátil se k zákrokům proti církvím. Změnilo se ovšem politické myšlení společnosti a ke slovu se přihlásila mladá generace. Šedesátá léta byla poznamenána především revizemi politických procesů (1963), krizí ideologie, občanskou kritikou, kontakty se západním světem. Zároveň došlo k rozrušení ideové jednoty a akceschopnosti komunistické strany. Ve druhé polovině šedesátých let bylo zřejmé, že ekonomické reformy váznou. Změnami myšlení prošla i střední a starší generace. Hlavním dělítkem společnosti se stal vztah k režimu. Karel KAPLAN, Kronika komunistického Československa, Kořeny reformy 1956-1968, Brno 2008, s. 22-36.
[5] Souhrnně srov. vnější předpoklady československé reformy Karel KAPLAN, Kronika ...
[6] Tamtéž, s. 2627.
[7] Moshe YEGAR, Československo, sionismus, Izrael, Historie vzájemných vztahů, Praha 1997, s. 168.
[8] Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích v šedesátých letech 20. století (léta uvolnění a opatrných nadějí v intencích reformního komunismu), in: Monika VRZGULOVÁ, Peter SALNER, Reflexie holokaustu, Bratislava 2010, s. 39, citován dokument Ústřední organizace židů v Československé republice zaujímají stanovisko k procesu demokratické obrody, Věstník židovských náboženských obcí v krajích českých (dále VŽNO), XXX, č. 4 z 1. 4., s. 1.
[9] Národní archiv (dále NA), Ministerstvo školství a kultury (dále MŠK), 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Počet registrovaných členů … k 26. 10. 1966 mimo Slovensko, dat. Praha, dne 27. 10. 1966, zpráva Rady židovských náboženských obcí v krajích českých ministerstvu školství a kultury.
[10] Dne 14. října 1949 projednávalo Národní shromáždění zákon č. 217 o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a zákon č. 218 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Jaroslava RADOUCHOVÁ, Československý stát a katolická církev po únoru 1948, in: Revue dějin socialismu, IX, č. 1, 1969, s. 57. Stať je psána z pozic marxistické historiografie. Na Slovensku vznikl Slovenský úřad pro věci církevní. Margita BORHYOVÁ, Vplyv februárových udalostí na vzťah československého štátu k cirkvám, in: Jaroslav PEJS (Ed.), 40 let církevních zákonů v Československu, Výběr studií a článků k 40. výročí schválení zákonů č. 217 a 218/1949 Sb., 19491989, Praha 1989, s. 226. I tato práce je poplatná době svého vzniku, respektive vládnoucí ideologii.
[11] Margita BORHYOVÁ, Vplyv …, s. 226-227. Hlavy církví schvaloval politický sekretariát ÚV KSČ. Karel KAPLAN, Kádrová nomenklatura KSČ 19481956, Sborník dokumentů, Praha 1992, s. 108. Příjem duchovních vycházel ze zákona o státním zabezpečení platu duchovních všech církví a náboženských společností. Jaroslav MLÝNSKÝ, Dvacetpět let církevních zákonů v Československu, in: ČČH, XXII, č. 5, 1974, s. 665.  Dále viz i NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Návrh. Stanovy židovské náboženské společnosti v krajích českých, s. 1, rok 1963.
[12] Např. na jednání sjezdu v roce 1956 byl tlumočen názor amerických rabínů, kteří ho otiskli v newyorském deníku po návratu z Prahy: “… v Praze, kde bydlí jen 5000 židů, měli jsme možnost se stravovat rituálně v košer lidové restauraci pražské náboženské obce, která je dokonce státem subvencovaná, v Moskvě, kde bydlí 500 000 židů, jsme takovou možnost neměli.“ Církevní tajemník kritickou poznámku o Moskvě ze sjezdové zprávy vyškrtnul. NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Sjezd 1956.
[13] NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Sjezd 1963.
[14] „Kolman je hlavním podporovatelem aktivizace žid./ovské/ mládeže v Praze (tvrdí Ehrman). Má zřejmě pravdu,“ zapsal si v roce 1965 církevní tajemník Karel Šnýdr. NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, K jednání se zástupci pražské ŽNO.  O Ehrmannově loajalitě svědčilo i to, že ve svém projevu na sjezdu Rady židovských náboženských obcí v krajích českých v roce 1959 jako nově zvolený předseda „velmi naléhavě apeloval na všechny předsedy obcí, aby se řídili podle slov, které zde slyšeli od zástupce MŠK …“ NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Sjezd 1959. NA, MŠK, 47/VIII, 1957
[15] NA, MŠK, 47/VIII, 19571966, č. kartónu 58, Rabín Emil Davidovič, Zápis z pracovní schůze představenstva Rady ŽNO … 24. 1. 1960, s. 12.
[16] „Asi v 60 letech stal se náb./ožný/, dal se obřezat. Podle Bendy je to ‚jediný věřící žid v Praze‘,“ zapsal si Karel Šnýdr v roce 1965 o jednom ze členů pražské obce. NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, K jednání se zástupci pražské ŽNO.
[17] Např. Emil Davidovič byl od roku 1948 členem závodního výboru ROH a od rodu 1949 členem SČSP. NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Rabín Emil Davidovič, Dotazník, dat. V Praze dne 10. 9. 1956. Richard Feder byl členem SČSP, SPB a pravidelným účastníkem akcí výboru Obránců míru v Brně. NA, MŠK, 47/VIII, (1949) 19571966 (1970), č. kartónu 58, Věc: Návrh na obsazení funkce vrchního rabína ŽNO v Praze, dat. Praha, dne 14. listopadu 1960.
[18] Např. o inženýru Františku Fuchsovi, místopředsedovi Rady židovských náboženských obcí v krajích českých, církevní tajemník napsal: „Členem KSČ je od sloučení se soc./iální/ dem./okracií/. Před II. světovou válkou pracoval v českožidovském hnutí, byl hlasatelem protisionistických názorů ... ve funkci předsedy … bude odpovědně vystupovat.“ NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Sjezd 1967.
[19] Farkaš byl odsouzen na dva roky vězení, v roce 1958 byl však podmínečně propuštěn. NA, MŠK 47/VIII, (1949) 19571966 (1970), č. kartónu 58, Věc: Návrh na obsazení funkce vrchního rabína ŽNO v Praze, dat. Praha dne 14. listopadu 1960.
[20] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Informace oddělení D I/3 o sjezdu delegátů žno z českých krajů, který se bude konat v Praze ve dnech 8. a 9. 12. 1956, dat. V Praze dne 28. 11. 1956.  Podrobně ke kádrové politice ministerstva Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu k židovskému náboženskému společenství v českých zemích po únorovém převratu: mezi kontrolou, represemi a „blahosklonností“ (Léta 19561968), in: Vlastimila HAMÁČKOVÁ (Ed.), Židé v Čechách, 3, v tisku.
[21] „K církevní hierarchii, jakož i k Vatikánu pro odlišné náboženské založení nemá náklonnost,“ napsal o Federovi Robert Drahorád, církevní tajemník Okresního národního výboru v Kolíně, v roce 1953. NA, MŠK, 47/VIII, 1949 (1957) 1966 (1970), kartón 58, Rabíni.
[22] Souhrnně k hodnocení Richarda Federa, od dubna 1953 oblastního rabína moravského, od února 1961 vrchního rabína, státními orgány srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Dr. Richard Feder (26. srpna 1875  18. listopadu 1970), legendární českožidovský rabín. Poválečné „brněnské“ období, in: Petr PÁLKA (Ed.), Židé a Morava, XVII, Kroměříž 2011, v tisku.
[23] NA, MŠK, 47/VIII, (1949) 19571966 (1970), č. kartónu 58, dat. V Praze dne 21. července 1965.
[24] Autorem nových stanov byl dr. Benjamín Eichler, předseda Židovské náboženské obce v Bratislavě. Rada židovských náboženských obcí v krajích českých hodnotila pro ministerstvo školství a kultury nové stanovy jako pokrok. Pozitivně oceňovala i dobrovolné členství slovenských Židů v obci (staré stanovy počítaly s obligatorním členstvím) a oslabení ortodoxního charakteru stanov. Naopak negativně analyzovala článek šest, podle něhož neměly ženy pasivní ani aktivní volební právo. Stanovy je dokonce vylučovaly z účasti na členských schůzích. NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Věc: Návrh nových stanov, Dopis Rady židovských náboženských obcí ministerstvu školství a kultury ze 14. ledna 1963, s. 1 a 2.
[25] NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Stanovy, strojopis, zasláno Slovenské národní radě, rok 1961.
[26] NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Sjezd 1963, Návrh. Stanovy židovské náboženské společnosti v krajích českých, 1963, s. 1. Bod IX. (s. 3) připomínal: „Duchovní ŽNS vykonávají svou duchovenskou činnost podle zákona č. 218/1949 Sb.“ K dalším kontrolním mechanismům totalitního státu srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu
[27] NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58.
[28] Aktivizace se netýkala pochopitelně jen židovské mládeže. Jak napsal Karel Kaplan: „Od roku 1963 narůstaly potíže s mladou inteligencí.“ Karel KAPLAN, Kronika …, s. 61.
[29] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Informace o zanášení nezdravých politických záměrů do činnosti židovských náboženských obcí, dat. 23. června 1965, s. 4.
[30] Tamtéž, s. 1.
[31] I na tomto místě je třeba zmínit celospolečenský trend ateistického tažení, který nesl své ovoce až do roku 1962. V letech 19621963 následoval podle Karla Kaplana mírný vzestup náboženských obřadů. Karel KAPLAN, Kronika …, s. 110.
[32] Informace o zanášení nezdravých politických záměrů do činnosti židovských náboženských obcí. Rodiče těchto dětí údajně buď žádali zastavení této aktivity, anebo ji naopak podporovali, protože chtěli, aby si jejich děti našly židovského partnera. Tamtéž. Za základní znak této mládeže pokládala zpráva její napojení na pražskou inteligenci a její účast na dobových revoltách. Na své kulturní večírky údajně mládež zvala populární zpěváky: Hanu Hegerovou, Karla Gotta a Waldemara Matušku. Tamtéž, s. 2.
[33] Informace o zanášení nezdravých politických záměrů do činnosti židovských náboženských obcí. Složka Řešení, spolupráce se ŽNO a Ústředním svazem ŽNO na Slovensku.  Podrobně k mládežnickým skupinám v Brně a v Praze, včetně přednášek pro mládež, a k diskusím o židovské mládeži mezi židovskou reprezentací a vládními orgány srov. Alena HEITLINGEROVÁ, Ve stínu holocaustu a komunismu, Čeští a slovenští židé po roce 1945, Praha 2007, s. 120-133.
[34] Jana SVOBODOVÁ, Projevy antisemitismu v českých zemích 1948-1992, in: Jörg K. HOENSCH, Stanislav BIMAN, Ľubomír LIPTÁK, Emancipácia Židov – antisemitizmus – prenasledovanie v Nemecku, Rakúsku-Uhorsku, v českých zemiach a na Slovensku, Bratislava 1998, s. 198.  Dále viz i Jana SVOBODOVÁ, Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 19481992, Praha 1994, s. 48.
[35] Howard M. SACHAR, Dějiny státu Izrael, Praha 1998, s. 491. K sovětské velmocenské politice po Šestidenní válce na Středním a Blízkém východě, k politice, s níž se Československo bezvýhradně ztotožnilo (10. června 1967 přerušilo s Izraelem diplomatické styky), srov. Karel KAPLAN, Kořeny …, s. 142-154; Howard M. SACHAR, Dějiny státu Izrael …, s. 550551.  K vývoji vztahu mezi SSSR a Izraelem srov. i Petr BROD, Židé v poválečném Československu, in: Václav VEBER (Ed.), Židé v novodobých dějinách, Praha 1997, s. 152153. Stať byla přetištěna in: Jörg K. HOENSCH, Stanislav BIMAN, Ľubomír LIPTÁK, Emancipácia Židov …, s. 181.  Jedině rumunské stranické vedení odmítlo odsoudit izraelskou akci jako agresi. Vladislav MOULIS, Jaroslav VALENTA, Jiří P. VYKOUKAL, Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 19441989, Ostrava 1991, s. 160.
[36] Miloš POJAR, Izrael, Praha 2004, s. 63; Moshe YEGAR, Československo …, s. 177-178. K předchozím projevům československé protiizraelské politiky (nulový výsledek jednání izraelské hospodářské delegace v Praze v roce 1957, nulové kulturní vztahy, vyhoštění pracovníka izraelského vyslanectví v Praze v roce 1957, zatýkání Židů, zhoršení možností imigrace do Izraele, sledování izraelských diplomatů v Praze) srov. Moshe YEGAR, Československo …, s. 174175. K jistému uvolnění došlo po roce 1960. V jeho důsledku se v letech 1965 až 1968 vystěhovaly z Československa dva až tři tisíce Židů. Moshe YEGAR, Československo …, s. 176.  Obdobná situace jako v Československu nastala po Šestidenní válce i v sousedním Polsku. Dariusz STOLA, Kampania antysyjonisticzna w Polsce 19671968, Warszawa 2000, s. 213.
[37] Moshe YEGAR, Československo …, s. 179180.
[38] Informace o zanášení nezdravých politických záměrů do činnosti židovských náboženských obcí, s. 4.
[39] NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Zpráva o situaci v židovské náboženské společnosti v ČSR, s. 3; Zpráva o činnosti židů v ČSR, s. 1, s. 4, s. 5, 22. července 1958, s. /Josef/ Urban.
[40] Ortodoxní Židé ze Staronové synagogy obvinili Davidoviče, že odstranil z kultové komise nepohodlné osobnosti. Aby dodali své stížnosti váhu na ministerstvu, obvinili rabína i z toho, že na soukromé schůzce ve svém bytě údajně pomluvil před americkým novinářem socialistické Československo. Během následného vyšetřování se zjistilo, že rabín zažádal o vystěhování do Izraele, s jehož diplomatickým zastupitelstvem měl udržovat nedovolené kontakty. Církevní odbor vyslovil, přes snahu Richarda Federa a některých dalších židovských funkcionářů, Davidovičovi nedůvěru. Blanka SOUKUPOVÁ, Dr. Richard Feder … Davidovič chtěl získat místo vědeckého pracovníka ve Státním židovském muzeu v Praze, nakonec se však musel smířit s místem pomocného pracovníka ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze. NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Rabín Emil Davidovič, Informace k případu rabína Emila Davidoviče, s. 3, dopis Karla Hrůzy ústřednímu výboru komunistické strany, dat. V Praze dne 31. října 1960.
[41] I zde ovšem československé orgány jeho život ovlivňovaly. V roce 1963 se obrátil do Československa synagogální sbor v Saarbrückenu se žádostí o bližší informaci, proč Davidovič opustil Prahu. Církevní tajemník měl odpověď, že rabín odešel na vlastní žádost. Ve skutečnosti byl Davidovič 29. ledna 1960 zbaven rabínské funkce, a to i přes svou zdrcující sebekritiku a přes obhajobu, kterou pronesl ve prospěch svého kolegy Richard Feder. NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Rabín Emil Davidovič.
[42] Např. první rituální pouť do Terezína Kever Avot v roce 1956 byla zhodnocena takto: „I to byla důstojná a povznášející manifestace jak náboženské piety, tak našeho odhodlání bránit mír proti úkladům fašistů a neonacistů.“ NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Sjezd 1956.
[43] Zpráva o situaci v židovské náboženské společnosti v ČSR, s. 1.
[44] NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Vyjádření církevního oddělení MŠK.
[45] Tamtéž, s. 1 a s. 2. – Za iniciátory aktivizace židovské mládeže pokládala zpráva zejména Pavla Kollmana, zpěváka Alex. Singera, předříkávače Mendela Pergla, lékárníka Fr. Mergela, učitele na obchodní škole, tlumočníka Mikuláše Rotha. Tamtéž, s. 3.
[46] Tamtéž, s. 3.
[47] Režim předpokládal, že tzv. konečná likvidace náboženství bude spjata s postupem socialismu, který odstraní tzv. sociální kořeny náboženství. Návrh církevního oddělení ÚAV NF na řešení náboženských otázek v ČSR, schválený 30. srpna 1948 na poradě J. Hendrycha, A. Čepičky, J. Taussigové a zástupců církevní komise Ústředního akčního výboru NF. Církevní komise ÚV KSČ 1949-1951, Edice dokumentů, Brno 1994, s. 23.
[48] Zpráva o situaci v židovské náboženské obci v ČSR, s. 1.
[49] Zpráva o situaci v židovské náboženské obci v ČSR, s. 4.
[50] NA, MŠK, 47/VIII, (1949) 19571966 (1970), č. kartónu 58, Věc: Návrh na obsazení funkce vrchního rabína ŽNO v Praze, s. 2.
[51] Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu
[52] Neúspěšná byla i snaha získat duchovního z některého z lidově demokratických států. Dopis vrchního rabinátu ministerstvu školství a kultury ze 17. března 1958. Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu …, Složka zajištění židovských duchovních pro Slovensko 1958.
[53] NA, MŠK 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Zápis ze schůze Reprezentace a výboru syn./agogálního/ sboru v Praze z 21. 11. 1965, s. 12.
[54] Podrobně ke snahám získat rabína, k vyjednávání židovské reprezentace se státními orgány Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu
[55] SOUKUPOVÁ, Postoj státu ….
[56] Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …, s. 39.
[57] K osudu sovětských Židů srov. Howard M. SACHAR, Dějiny státu Izrael …, s. 548-550.
[58] Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu
[59] V roce 1960 nabídla Rada židovských náboženských obcí v krajích českých svá rituální řeznictví národnímu podniku Pramen  maso. Zatímco odbor pro věci církevní označoval takové řešení za politicky správné, ministerstvo vnitřního obchodu se převzetí provozoven bránilo. NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1967, č. kartónu 56, Jednání s ministerstvem vnitřního obchodu o předání rituál./ního/ řeznictví do Správy národního podniku Pramen  maso, dat. V Praze dne 29. 2. 1960; dopis náměstka ministra vnitřního obchodu ministerstvu školství a kultury, dat. Praha dne 21. března 1960.
[60] V archivních materiálech jsou dochovány seznamy osob, které odebíraly košer maso z rituální porážky v Karlových Varech. NA, MŠK, 47/VIII, 19571966, č. kartónu 58, zpráva Západočeského krajského národního výboru Plzeň ministerstvu školství a kultury, dat. V Plzni dne 25. 1. 1965.
[61] Např. 15. září 1957 v Kyjově, 14. února 1966 v Ostravě. Blanka SOUKUPOVÁ, Židé na Moravě v letech 1957-1968: Od destalinizace (říjen 1956) k Pražskému jaru (1968), in: Petr PÁLKA (Ed.), Židé a Morava, XIV, Kroměříž 2007, s. 198, s. 200.
[62] Blanka SOUKUPOVÁ, Pohledy židovské veřejnosti …, s. 175.
[63] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Sjezd 1963, Usnesení sjezdu delegátů … ze dne 24. 11. 1963, s. 1.
[64] K tomu srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Židé na Moravě …, s. 198, s. 199.
[65] Židovská reprezentace vystupovala opakovaně především proti nebezpečí promlčení nacistických válečných zločinů v Německé spolkové republice v roce 1965. Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …, s. 4142.
[66] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Sjezd 1967, dat. V Praze dne 29. 1. 1967, podepsán /František/ Fuchs a /Oto/ Heitlinger.
[67] Karel KAPLAN, Kořeny …, s. 127, s. 133.
[68] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Návrh organizačního statutu náboženského učiliště „Ješiva“. Podrobně viz i Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu
[69] NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Složka Zajištění židovských duchovních pro Slovensko 1958, č. 53288/58, dat. 2. XII. 1958, zpráva pro Povereníctvo školství a kultury v Bratislavě, vedoucí odboru pro věci církevní /Josef/ Urban.
[70] Jeho hlavní starostí bylo v této době udržet statut speciálního muzea, a tím i samostatnost. Hana VOLAVKOVÁ, Poslání státního židovského musea v Praze, Židovská ročenka 5719 (1958-59), s. 4550.
[71] Zápis ze schůze Reprezentace a výboru syn./agogálního/ sboru v Praze z 21. 11. 1965, s. 2. – Dále viz K jednání se zástupci pražské ŽNO. Rkp. tajemníka /Karla/ Šnýdra. Srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Praha v židovské krajině vzpomínání po šoa (K významům pamětních míst a míst v paměti), Léta 1945 až 1989, in: Blanka SOUKUPOVÁ (Ed.), Neklidná krajina vzpomínání, Konkurenční společenství paměti ve městě, Urbánní studie, sv. 1, Praha 2010.
[72] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56.  Ke sporům dále 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Dopis Krajského národního výboru v Karlových Varech ministerstvu školství a kultury z 2. prosince 1959, dopis, z něhož vyplývá, že kamenem úrazu byly právě tuzexové poukázky od podpůrné organizace v Ženevě. Karlovarští komunisté si stěžovali, že poukázky dostávali lidé, kteří byli dříve dobře situovaní a kteří nemají kladný vztah k socialistickému zřízení, případně byli vězněni za nedovolené kontakty s vyslanectvím státu Izrael. 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, dopis Krajského národního výboru v Karlových Varech ministerstvu školství a kultury z 23. listopadu 1959, podepsán Josef Strnad.
[73] „… nedůvěřují Ehrmanovi ani Heitl./ingerovi/ snad ani Fuchsovi,“ zapsal Karel Šnýdr. K jednání se zástupci pražské ŽNO.
[74] NA, MŠK, 47/VIII, č. kartónu 58, dat. Praha dne 20. dubna 1964. Eliáš Katz od žádosti nakonec ustoupil výměnou za to, že úřady vyhověly žádosti o vystěhování jeho dvou synů: Mózesa a Arona.
[75] Zpráva o situaci v židovské náboženské obci v ČSR, s. 4.
[76] Hana VOLAVKOVÁ, Židovské památky v Československu, Židovská ročenka 5718 (1957-58), s. 76 a s. 75.
[77] NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Sjezd delegátů 8. a 9. prosince 1956, Usnesení sjezdu. Dále viz Volné návrhy pro Sjezd delegátů, s. 3.  Na počátku roku 1966 došlo dokonce k poničení hřbitova v Josefské ulici v Praze NA, MŠK 47/VIII, 19571967, č. kartónu 56, Záznam k případům chuligánčiny v objektech Stát./ního/ žid./ovského/ muzea, Karel Šnýdr, dat. 10. II. 1966.
[78] Podrobně ke stavu židovských hřbitovů srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Praha v židovské krajině …, s. 3740.
[79] „Pokud jde o památkové budovy, věnuje jim stát velikou péči,“ prohlásil Oto Heitlinger na sjezdu delegátů Rady židovských náboženských obcí v krajích českých 24. listopadu 1963. Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …, s. 40.  Pouze memorandum z porady o ochraně židovských památek, porady, kterou svolala Státní památková správa do Státního židovského muzea v Praze na 25. dubna 1957, konstatovalo: „Veřejná péče je v podstatě nedostatečná a neúčinná. Veliká většina památek zůstává bez jakékoliv ochrany a péče.“ NA, MŠK 47/VIII, 19571967, č. kartónu 56, s. 2.
[80] Olga HERBENOVÁ, „Španělská synagoga“, Židovská ročenka 5721 (196061), s. 108.
[81] Zpráva o situaci v židovské náboženské společnosti v ČSR, s. 4.
[82] VŽNO, XXII, č. 2 z 1. 2. 1960, s. 7.
[83] VŽNO, XXV, č. 5 z 1. 5. 1963, s. 6.
[84] Blanka SOUKUPOVÁ, Židé na Moravě …, s. 200.
[85] Jejich přehled viz Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu … Např. na přelomu července a srpna 1960 navštívili Prahu, Lidice, Terezín, Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Plzeň američtí rabíni. Program jejich návštěvy srov. NA, MŠK, 47/VIII, 19571966, č. kartónu 58, Návrh na program pobytu amerických rabínů od 29. 7.  3. 8. 1960.
[86] K tomu srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu
[87] Zpráva o situaci v židovské náboženské obci v ČSR, s. 5.
[88] Dopis předal Rudolf Iltis ministerstvu školství a kultury. NA, MŠK 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, dat. Praha, dne 2. 9. 1959. Paralelně si kancelář stěžovala na vyzbrojování arabských států Československem: „Není tajemstvím, že stát Vašeho pobytu je jedním z hlavních zásobovatelů výzbroje pro naše sousedy.“
[89] NA, MŠK, 47/VIII, 19571966, č. kartónu 58.
[90] Srov. tajnou zprávu ministerstva školství a kultury ministerstvu zahraničních věcí z 26. října 1960. Ministerstvo si v ní stěžovalo na nekázeň duchovních. NA, MŠK 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58. Obavy státních orgánů narůstaly v souvislosti s plánovanou obměnou na izraelském vyslanectví. Na jaře 1960 při bar micva informoval Rudolfa Iltise řidič izraelského vyslanectví, že do Prahy přijde Livni (Liebenstein), příbuzný Gustava Sichera, ovládající dokonale češtinu. Udání Rudolfa Iltise neslo datum 17. 6. 1960.
[91] NA, MŠK 47/VIII, č. kartónu 58.
[92] NA, MŠK 47/VIII, č. kartónu 58, Věc: Upozornění nesprávný postup izraelského zastupitelského úřadu, dat. 18. března 1964 a vyřízení, dat. 20. dubna 1964.
[93] NA, MŠK, 47/VIII, č. kartónu 58, dat. V Praze dne 20. října 1963.
[94] NA, MŠK, 47/VIII, č. kartónu 58, dat. Bratislava dňa 25. V. 1964, důvěrná zpráva pro Slovenskou národní radu.
[95] NA, MŠK 47/VIII, č. kartónu 58, dat. 29. května 1965.
[96] NA, MŠK 47/VIII, 1957-1967, č. kartónu 56, rukopis z ledna 1963.
[97] NA, MŠK 47/VIII, č. kartónu 58, Praha, dne 24. 12. 1964, zpráva Rady židovských náboženských obcí v krajích českých pro ministerstvo školství a kultury.
[98] NA, MŠK 47/VIII, 1957-1967, č. kartónu 56, Zpráva o jednání ve věci výstavy exponátů Státního židovského muzea v Izraeli.
[99] NA, MŠK, 47/VIII, 1956-1967, č. kartónu 58, Zpráva předsedy RŽNO Fr. Ehrmanna o pobytu v Polské lidové republice.
[100] V roce 1956 se uskutečnily první informativní rozhovory v Paříži. Na Goldmannovu výmluvnou otázku, zda se stane Československo členem Světového židovského kongresu, vrchní rabín Gustav Sicher odpověděl vzpomínkou: když byl duchovním v jeruzalémské nemocnici, nabádal pacienty k trpělivosti. NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Sjezd 1956, Volné návrhy pro Sjezd delegátů, s. 9. Zpráva o situaci v židovské náboženské obci v ČSR, s. 3 a 4. – V roce 1964 navštívili ČSSR také zástupci Jointu, který usiloval o své obnovení v ČSSR. Tamtéž, s. 4.  Vraťme se však ke Goldmannovi. V říjnu 1966 v Sarajevu, při oslavách 400. výročí příchodu Židů do Bosny a Hercegoviny, informoval Gerhard M. Riegner, generální tajemník kongresu, Františka Fuchse a Otu Heitlingera, že by si Goldmann přál, aby byl během své návštěvy přijat některým z vládních činitelů. NA, MŠK 47/VIII, 19571966, č. kartónu 58, Věc: Návrh na návštěvu Dra NAHUMA GOLDMANNA, presidenta Světového židovského kongresu, v ČESKOSLOVENSKU, dat. Praha, dne 26. 10. 1966, zpráva Rady židovských náboženských obcí v krajích českých. V prosinci 1966 zprostředkoval František Fuchs Karlu Hrůzovi a Karlu Šnýdrovi Goldmannovy názory na Německo. Tamtéž, Zpráva o přijetí inž. Fr. Fuchse, úřadujícího místopředsedy RŽNO dne 21. XII. 1966, záznam Karla Šnýdra, dat. 24. 12. 1966.
[101] NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Věc: Příprava návštěvy dra. Nahuma Goldmanna v ČSSR, dat. Praha, dne 18. 1. 1967, zpráva Rady židovských náboženských obcí v krajích českých.
[102 NA, MŠK, 47/VII, 19571967, č. kartónu 56, Informativní zpráva, dat. V Praze dne 24. ledna 1967.  K jednání o Goldmannově návštěvě srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu … Armand Kaplan, člen exekutivy a generální tajemník francouzské sekce kongresu, prosazoval alespoň přijetí ministrem kultury a informací a zdvořilostní návštěvu u izraelského chargé d´affaires. NA, MŠK 47/VIII, 19571966, č. kartónu 58, dat. Praha, dne 18. 1. 1967, zpráva Rady židovských náboženských obcí v krajích českých.
[103] NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, dopis ministerstva kultury a informací ideologickému oddělení ÚV KSČ, dat. V Praze dne 13. února 1967; viz i Informace o rozhovoru s předsedou RŽNO Ing. Fuchsem, dat. V Praze dne 10. března 1967, kde se dočteme: „Na závěr bylo znovu zdůrazněno, že je nutné považovat návštěvu Goldmanna v ČSSR za soukromou, která má náboženský charakter a není možné jí dát charakter státní návštěvy.“
[104] NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Informace, dat. 21. března 1967, podepsán Karel Šnýdr.
[105] NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Informace o připravovaném pobytu dr. Goldmanna, dat. 21. března 1967, Karel Šnýdr.
[106] NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 58, Zpráva o přijetí inž. Františka Fuchse, úřadujícího místopředsedy RŽNO dne 21. XII. 1966.
[107] NA, MŠK, 47/VII, 1956-1967, č. kartónu 56, Sjezd 1959, zpráva, dat. Praha, dne 26. 11. 1959, s. 2.
[108] Ústí nad Labem, VŽNO, XXII, č. 3 z 1. 3. 1960, s. 7.  Ke vztahům Izraele k Německé spolkové republice, včetně dodávek německých zbraní do Izraele srov. Miloš POJAR, Izrael …, s. 61.
[109] Za příčinu vystěhovalectví ze Slovenska do Izraele označil tehdy Feder velmi výmluvně „slovenský nacionalismus“. NA, MŠK, 47/VIII, (1949) 19571966 (1970), č. kartónu 58.
[110] Moshe YEGAR, Československo …, s. 177.
[111] Blanka SOUKUPOVÁ, Pohledy židovské veřejnosti na minulost po šoa (Významy oficiálních „dějin“ pro aktuální přítomnost), in: Peter SALNER (Ed.), Židovská komunita po roku 1945, Bratislava 2006, s. 178; Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …., s. 37.
[112] Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …, s. 39.
[113] Podrobně k jednáním mezi vládními orgány a židovskou reprezentací Alena HEITLINGEROVÁ, Ve stínu …, s. 4246.  Ještě v lednu 1968 církevní odbor doporučil udělit souhlas s Kaplanovým příjezdem v únoru 1968, ovšem tak, „aby nemohlo dojít k nějaké provokaci tak, jak tomu bylo loňského roku v případě soukromé návštěvy představitele IONTU, pana Jordana“. NA, MŠK, 47/VIII, č. kartónu 58, Názor sekretariátu pro věci církevní, dat. V Praze dne 29. ledna 1968, podepsán (Karel) Hrůza. Nakonec bylo doporučeno, aby se František Fuchs setkal s Kaplanem v Paříži. Při této návštěvě mu měl Fuchs vysvětlit, že v Československu panuje plná náboženská svoboda. Proti Kaplanově návštěvě v Praze se přitom nestavělo ministerstvo vnitra, ale ministerstvo zahraničních věcí. NA, MŠK, 47/VIII, č. kartónu 58, rukopis inženýra K./arla/ Hoffmanna.
[114] Ruští Židé mohli v omezeném počtu odcházet do Izraele od přelomu padesátých a šedesátých let. Ročně se vystěhovalo 1500 až 2000 osob. Howard M. SACHAR, Historie státu Izrael …, s. 550. K možnostem bezproblémové imigrace rumunských Židů srov. Howard M. SACHAR, Historie státu Izrael …, s. 548; Miloš POJAR, Izrael …, s. 60.
[115] Materiál k činnosti židovských náboženských obcí v českých zemích, s. 2.  Srov. i Livia ROTHKIRCHEN, The Jews of Bohemia  Moravia, Facing the Holocaust, Lincoln, Jerusalem 2005, s. 290.
[116] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Zápis ze schůze Reprezentace a výboru syn./agogálního/ sboru v Praze z 21. 11. 1965, s. 4.
[117] „Tato akce je prakticky nekontrolovatelná … Vyvstává obava, že by podpůrných akcí ze zahraničí mohlo být zneužíváno k ovlivňování činnosti židovské náboženské společnosti v ČSR,“ uváděl o tuzexových poukázkách František Kahuda, ministr školství a kultury v roce 1958. „Vedení RŽNO zjistilo bližší podrobnosti o průběhu této tak zvané ´sociální´ akce vlastně teprve tím, že se při členských schůzích na náboženských obcích a v synagogálních sborech setkalo s bouřlivými protesty členů, kteří nebyli tuzexovými bony obdarováni a domnívali se, že za provádění poukazů odpovídají orgány RŽNO. Je skutečností, že ze Švýcar docházející listiny SSE určovaly v převážné většině jako příjemce osoby, které byly vším jen ne sociálně potřebnými, což právem vyvolávalo odpor členů sociálně slaběji situovaných. Nechutné a bouřlivé projevy zabíraly hlavní čas určených na schůzích k projednávání často velmi závažných jiných otázek a znemožňovaly na obcích, jež byly zahrnovány osobními návštěvami stěžovatelů, jakoukoliv práci,“ uváděla Zpráva o dosavadní činnosti SSE SOCIÉTÉ de SECOURS ET dÉNTR-AIDE se sídlem v Ženevě z roku 1964. NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 57. Nakonec však zvítězil zájem o devizy. „Ministerstvo financí, Ústřední likvidátor a Státní banka mají zájem, aby tato akce byla realisována, poněvadž by znamenala valutový zisk,“ uváděla zpráva církevního odboru z 22. února 1958. NA, MŠK, 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 57.
[118] Informace o některých otázkách v činnosti židovské náboženské společnosti, s. /Josef/ Urban. Podrobně k podporám srov. Blanka SOUKUPOVÁ, Postoj státu …
[119] NA, MŠK 47/VIII 19571966, č. kartónu 57, Věc: Vyjádření k přijmutí daru od zahraničních židovských příslušníků, vyjádření pro ideologické oddělení KSČ z listopadu 1962.
[120] NA, MŠK 47/VIII, 1957-1966, č. kartónu 57.
[121] Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …, s. 39.
[122] “Politické procesy počátku 50. let jsou chápány jako nejmarkantnější projev a doklad antisemitského zaměření komunistického režimu v jeho stalinistické fázi,“ napsala historička Jana Svobodová. Jana SVOBODOVÁ, Zdroje a projevy …, s. 39.
[123] Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …, s. 39.
[124] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Sjezd 1963, Řádný sjezd Židovské náboženské společnosti v Čechách se konal dne 24. IX. 1963 v Praze, s. 34.
[125] NA, MŠK, 47/VII, 19561967, č. kartónu 56, Sjezd 1963. Viz i Blanka SOUKUPOVÁ, Dr. Richard Feder …
[126] Eduard GOLDSTÜCKER, Vzpomínky 1945-1968, Praha 2005, s. 129; 130.
[127] Jana SVOBODOVÁ, Projevy antisemitismu …, s. 198. Viz i Jana SVOBODOVÁ, Zdroje a projevy …, s. 48.
[128] K roztržce s NDR došlo i po výstavě Historica Hebraica, kterou Státní židovské muzeum v Praze uspořádalo v polovině šedesátých let v západním Berlíně. Německý státní sekretář pro věci církevní si tehdy stěžoval Karlu Hrůzovi, svému československému protějšku, že svůj postup nekoordinovalo s východoněmeckými orgány. NA, MŠK 47/VIII, 19571967, č. kartónu 56, dopis datován Berlín 7. září 1965.
[129] Podrobně ke konferenci Karel KAPLAN, Kronika …, s. 360-363.
[130] Miloš POJAR, Izrael …, s. 132.
[131] Karel KAPLAN, Kronika …, s. 511.
[132] Petr BROD, Židé …, s. 157-158; přetisk, s. 185.
[133] Přehled autorů a děl tzv. nové vlny a většinových děl se židovskou tematikou viz Tomáš PĚKNÝ, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001, s. 580-581, s. 582.
[134] K tomu srov. i Blanka SOUKUPOVÁ, Židé v českých zemích …, s. 49-50.
[135] K osmdesátinám Maxe Broda, VŽNO, XXVI, č. 7 z 1. 7. 1964 s. 4; -i- (ILTIS), Max Brod v Praze, VŽNO, XXVI, č. 8 z 1. 8. 1964, s. 9.
[136] Sylva SOUČKOVÁ, Psáno osudem a politikou, Praha 2002, s. 147148.  V těchto memoárech Součková zaznamenala i průběh sovětské srpnové invaze (s. 149-160).
[137] Karel KAPLAN, Pavel PALEČEK, Komunistický režim a politické procesy v Československu, Brno 2001, s. 219.
[138] Adolf HERMANN, Mých prvních pět životů, Praha 2000, s. 375 a s. 417.
[139] To byl např. případ asimilované české Židovky Evy Erbenové, která se v roce 1966 se svou rodinou vydala z Izraele do Německa a odtud i do Postřekova na Domažlicku, kde ji na konci války po útěku z pochodu smrti zachránila česká rodina. Eva ERBENOVÁ, Sen, Praha 2001, s. 101102.
[140] Oldřich STRÁNSKÝ, Není spravedlnosti na zemi (uspořádal Teodor MARJANOVIČ), Středokluky 2002, s. 132.
[141] Miloš PICK, Naděje se vzdát neumím, Brno 2010, s. 9495.
[142] Toman BROD, Ještě že člověk neví, co ho čeká, Života běh mezi roky 1929-1989, Praha 2007, s. 259-260, s. 264-267.
[143] Tamtéž, s. 265.
[144] Eduard GOLDSTÜCKER, Vzpomínky …, s. 122-123.
[145] Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl státním soudem odsouzen k trestu smrti a ke ztrátě čestných práv občanských za velezradu, sabotáže, vyzvědačství. Karel KAPLAN, K politickým procesům v Československu 1948-1954, Praha 1994, s. 134.
[146] Heda MARGOLIOVÁKOVÁLYOVÁ, Na vlastní kůži, Praha 2003, s. 189-201.
[147] Jiří KOSTA, Život mezi úzkostí a nadějí, Praha a Litomyšl 2002, s. 107.
[148] Obdobně charakterizoval Jiří Kosta i práci Kolderovy komise. Tamtéž, s. 109.  Závěrečná zpráva třetí Pillerovy komise mohla vyjít až v roce 1990 (vznikla v roce 1968). O procesech a rehabilitacích /I./, Praha 1990.
[149] Jiří KOSTA, Život …, s. 123.
[150] Tamtéž, s. 5.
[151] Materiál k činnosti židovských náboženských obcí v českých zemích, s. 1.
[152] Pavel STRÁNSKÝ, Poslové Obětí, Z Terezína do Terezína se zastávkou v Osvětimi-Březince a Schwarzheide, Praha 1994, s. 54.
[153] Souhrnně Blanka SOUKUPOVÁ, Židovská identita ve 20. století, Tradice a historická změna, in: Daniel LUTHER, Peter SALNER (Ed.), Menšiny v meste, Premeny etnických a náboženských identit v 20. storočí, Bratislava 2004, s. 112113.
[154] Po dvaceti letech, Otázky a odpovědi, Židovská ročenka 5725 (1964-65), s. 27.
[155] Zwi BATSCHA, Ve stopách naděje, Vzpomínky olomouckého rodáka v Izraeli, Olomouc 2002, s. 67168.
  • Facebook
  • YouTube
  • Twitter
  • Instagram
  • Pinterest
  • Blog
Online Courses