Friends  |  Press Room  |  Contact Us

The International School for Holocaust Studies


 

 

 

 

Druhá lekce:

 

Cíle nacistického Německa a smrtící mašinérie Osvětim-Birkenau prostřednictvím fotografií


Proces selekce

Fotografie č.12, SelekceFotografie č.12, Selekce
Fotografie č.13, SelekceFotografie č.13, Selekce
Fotografie č.14, SelekceFotografie č.14, Selekce
Fotografie č.15, SelekceFotografie č.15, Selekce
Fotografie č.16, SelekceFotografie č.16, Selekce
Fotografie č.17, SelekceFotografie č.17, Selekce
Fotografie č.18, SelekceFotografie č.18, Selekce


Cecilie Klein-Pollack:

Švagr se jich zeptal:„Co se to tu děje?“ Nikdo mu neodpověděl. Měl jestě hodinky, dal mu je, zatímco sestra byla dole a já zůstala v blízkosti maminky.
Řekl: „Pokud máte děti, pošlete je od sebe ke starším lidem, nebo k ženám s dětmi, protože ženy s dětmi a starší lidé budou zabiti. Zabijí je hned ten večer,kdy přijedou. Tato skupina nemá šanci na přežití.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, stejně tak moje máma. Rozběhla se dolů k sestře a já s ní. Obrátila se na ní:„Holčičko moje, právě jsem zjistila, že matky s dětmi to budou mít jednoduché. Je přece jasné, že se postarají právě o ně. Ale bezdětné pošlou na tvrdou práci a to, jak dobře víš, nepřežiju. Ty jsi mladá, určitě přežiješ.“ A než se sestra stačila rozkoukat, babička jí vzala vnoučka z náručí . A následně ji přiřadili do skupiny dětí a žen.[1]

Livie Lieberman

Řekli nám, abychom nechali zavazadla ve vagonech. Staré lidi shromáždili na jednu stranu, mladší na druhou, ženy a muže zvlášť. Rozdělili děti od matek, manželky od manželů. Nesměli jsme se rozloučit a tak jsme opustili naše drahé bez jediného slůvka. Tloukli nás, bili nás bez slitování.[2]

Batya Druckmacher

Jeden z trýznitelů se mě zeptal, čí je dítě, které stojí vedle mě. Sestra mě chtěla zachránit a tak řekla, že dítě je její. Křičela jsem, že dítě je mé, ale zmlátili mě za lež. Odvedli mé dítě a sestru...[3]

Regina Widawska

Narodila se v Lodži 1913. Před válkou pracovala jako sestra v židovské nemocnici v Lodži. Do Osvětim-Birkenau přijela v srpnu 1944 z lodžského ghetta. Po evakuaci z Osvětimi byla v táborech Freiburg a Mauthausen.

Dvacátého osmého srpna nás poslali do Osvětimi. Když se otevřeli dveře vagonů, „Kanaďané“ se okamžitě objevili. Tak se říkalo Židům, kteří pracovali ve skladu. Přikázali nám nechat všechno ve vagonech a odevzdat cennosti. Pochopili jsme, že nás zabijí. Hodila jsem na zem zavazadla, ale maminka se nechatěla vzdát baťohu. Museli jsme se seřadit do zástupu, stála jsem blízko maminky. Jeden z „Kanaďanů“ se ke mě přitočil a řekl mi:„Odejdi od mámy, za dvě hodiny už nebude žít.“ Maminka nás slyšela. Než jsem si uvědomila význam jeho slov, esesák mě odtrčil na jednu stranu a maminku na druhou. Okamžitě zorganizovali selekci a maminku jsem již nikdy neviděla.[4]

Eliasz Skoszylas

Gestapák, který všechno řídil si počínal tak obratně, že jsme vůbec nechápali oč tu běží. Okamžitě poslal starší lidi a děti do aut, která je odvážela přímo do krematoria. Nevím, co se v těchto autech dělo. Nebyl jsem schopen cítit a uvnitř ve mně všechno zemřelo.[5]

Olga Elbogen

Stála jsem se starší sestrou vedle mladší sestry. Nás dvě poslali napravo, nestačili jsme se rozloučit s mámou a mladšími sourozenci. Měli jsme u sebe nějaké jídlo z domova, dala jsem je mámě a řekla:„Uvidíme se večer.“ A to bylo vše, už jsem je nikdy neviděla. Atmosféra v Osvětimi byla napnutá, jakou jsme do té doby nepoznali.[6]


Po práci s fotografiemi a přečtením svědectví se studenti zabývají otázkami ve skupinách.

  • Přečtěte si následující úryvek a odpovězte na otázky.

Rudolf Hoess (Velitel tábora Osvětim) *

Během celého období do roku 1944, některé operace byly prováděny v nepravidelných intervalech... Každá expedice probíhala po dobu čtyř až šesti týdnů. Během této doby přijížděly každý den vlaky s 2 000 osob. Tyto vlaky přesunuli na jinou kolej do Birkenau a lokomotivy jely zpátky. Personál, který doprovázel transport, musel okamžitě opustit prostor poté, co personál tábora přebral vězně.
Dva lékaři – důstojníci S.S. přezkoumávali schopnost pracovat. Vězni schopní práce někdy odpochodovali do Osvětimi a někdy do Birkenau. Neschopní práce byli nejdříve odvezeni do provizoria a později do nově postaveného krematoria.[7]

  • Co je to selekce? Proč nacisté prováděli selekce?
    Poznámka pro učitele:
      a. Z výpovědí přeživších se dozvídáme o hrůze, bolesti a traumatech. Na základě výpovědí vyvstává otázka, jak to bylo vůbec možné? Kdo byl schopen vraždit? Pohled na pachatele je velmi důležitý. Chladný mechanismus je ve výpovědích přesně popsán.
      b. Při využivání primárních zdrojů je nutné zdůraznit, kdo je svědek, jaké jsou podmínky kolem vzniku svědectví, kdy se odehrává atd. Výpověď Hoessa pochází z jeho procesu. Podobné svědectví můžeme najít v diáři, který si vedl během vazby v Polsku.
      c. Osvětim fungovala jako koncentrační i vyhlazovací tábor, pár jedinců bylo vybráno na práci, zbytek odeslán na smrt. Neschopní práce nastoupili na poslední cestu, zejména starší lidé, matky s dětmi.
  • Jaké informace dodávají svědectví k fotografiím?
  • Jak rychle selekce probíhaly podle svědectví a jak ovlivnily deportované?
    Poznámka pro učitele:
    Rychlé tempo zaručovalo, že lidé nechápali, co se děje, nestačili se rozloučit s blízkými.
  • Jaké pocity měli lidé během selekcí?
  • Mnozí přeživší popisují selekce jako největší trauma v životě? Dokážete tuto skutečnost vysvětlit?
    Poznámka pro učitele:
    Rozdělení rodin a neumožnění rozloučení je velmi bolestné. Mnozí přeživší cítí vinu, že přežili a jiní zemřeli.
  • Co se stalo s židovskými rodinami během selekce? Chápaly dosah svých rozhodnutí? Poznámka pro učitele:
    Rodiny byly rozděleny, některé ženy pomáhaly dcerám a braly k sobě vnoučata. Dcery se připojovaly ke starším matkám, aniž by tušily, že se tím odsuzují k smrti.
  • Jaký byl osud většiny po selekci?
    Poznámka pro učitele:
    Odpověď na tuto otázku nalezneme ve fotografiích. Většina byla poslána na smrt hned po příjezdu a ostatní vybráni na nucené práce. Další informace naleznete v Příloze č.2.
  • Jak vězňové pomáhali nově příchozím? Jaké je morální otázky řešili?
    Poznámka pro učitele:
    Vězni se snažili naznačit, co se bude dít. Otázka, která před nimi vyvstala zněla, mají říct vůbec něco, někteří byli za varování jiných vězňů potrestání. Tadeusz Borowski řekl: „Zákon tábora zní, že vězni jsou oklamáváni až do hořkého konce.“ Proč?


* Rudolf Hoess (1900-1947) se narodil v Baden-Badenu, Německu. Dobrovolně sloužil v německé armádě během První světové války i když nedosáhl požadovaného věku. Mezi lety 1934-1938 Hoess vedl koncentrační tábor Dachau. V květnu 1940 byl převelen do Osvětimi, kde se aktivně podílel na organizaci a zahájení provozu tábora, kterého se stal velitelem. V roce 1941 na rozkaz Himmlera Hoess založil nový tábor v blízkosti Osvětimi, Birkenau tzn. Osvětim 2. Od léta 1941 do listopadu 1943 Hoess řídil vyhlazování Židů z celé Evropy. Byl iniciátorem použití Cyklonu B za tímto účelem. Na konce roku 1943 opustil Osvětim, ale vrátil se a vedl likvidaci Židů z Maďarska. Byl zodpovědný za smrt více než miliónu lidí. Po válce utekl s falešnou identitou, dopaden a uvězněn v březnu 1946. Nejvyšší soud ve Varšavě ho odsoudil k trestu smrti, byl oběšen v Osvětimi 16.dubna 1947.


dál
zpět



[1] United States Holocaust Memorial Museum, interview s Cecilií Klein-Pollack, 7.května 1990, RG-50-0300107.
[2] Livia Lieberman, archív Yad Vashem, M4 9E/80.
[3] Batya Druckmacher, archív Yad Vashem MIE/555.
[4] Regina Widawska, archív Yad Vashem, M49E/4123.
[5] Eliasz Skoszylas, archív Yad Vashem, M49E/227.
[6] Olga Elbogen, archív Yad Vashem, 03/10335.
[7] Ze svědectví Rudolfa Hoessa, Proces s hlavními německými válečnými zločinci, část 11, 4.dubna 1946 - 15.dubna 1946.