Friends  |  Press Room  |  Contact Us

The International School for Holocaust Studies


 

 

 

 

Druhá lekce:

 

Cíle nacistického Německa a smrtící mašinérie Osvětim-Birkenau prostřednictvím fotografií


V této lekci jsme vybrali fotografie, které se zaměřují na čtyři stádia v Osvětim-Birkenau:

  1. Příjezd
  2. Selekce
  3. Proměna ve vězně (pro menší část Židů)
  4. Cesta do plynových komor (pro většinu Židů)

Výpovědi a další primární zdroje podporují hlasy těch, kteří žili v období holocaustu a zdůrazňují důležitost fotografií. Skrze fotografie se postupně seznámíme s osudem lidí od nástupu do vlaku až k proměně ve vězně, nebo je budeme doprovázet na poslední cestě.

Úvodní otázky pro diskuzi ve třídě
  • Co je to Osvětim? Co symbolizuje? Co se zde stalo?
    Poznámka pro učitele:
    Je důležité zdůraznit, že se jednalo o koncentrační i vyhlazovací tábor. Stala se symbolem holocaustu, protože většina zavražděných byla ze všech částí Evropy a protože systém vraždění se stal průmyslem smrti.
  • Navštívil někdo Osvětim? Můžete se podělit o dojmy?
  • Jaké fotografie z Osvětimi již znáte? Popište je? Jak se cítíte při pohledu na tyto snímky?
  • Myslíte si, že různé národnosti vnímají tyto fotografie různorodě? Vysvětlete proč?
  • Proč je důležité rozlišovat mezi Osvětimí v době války a dnes?
    Poznámka pro učitele:
    Dnešní Osvětim je muzeum, proto při návštěvě neuvidí stejné skutečnosti jako před 60 lety. Některé budovy jsou zrekonstruované, jiné zbourané, další místa jsou zarostlá travou atd.

Příběh

Lili Jacob s rodinou přijela do Osvětim-Birkenau 26.května 1944. Společně s nimi přijeli tisíce Židů z Lilina rodiště a dalších měst. Podívejme se na fotografie dokumentující příjezd (fotografie 1-4: Příjezd do Osvětim-Birkenau).
Toto je Siddy Miller. Právě vystoupila z vlaku. Co ví o místě, na kterém se ocitla? Co ví Channa Goldbergrová? Co si představuje Chaya Halpert?
Dnes při vyslovení jména Osvětim následuje okamžitá asociace, ale tito lidé? Co se můžeme z fotek dozvědět o znalosti místa, na které přijeli? Fotografie zobrazují okamžik příjezdu do Osvětim-Birkenau. Další zdroje nám ozřejmí, co si lidé mysleli při cestě do tábora.

Další zdroje:

  • Poslední dopisy a poznámky vypovídající o myšlenkách a pocitech Židů na jejich cestě do vyhlazovacích táborů. Dopisy vyhazovali z oken vlaku a byly nalezeny po celé Evropě, jejich prostřednictvím můžeme více porozumět osudu těchto lidí. Příbuzní darovali některé dopisy, které byly nalezeny náhodnými chodci, sousedy a podobně. Jad Vašem některé dopisy shromáždilo a publikovalo.
  • Svědectví deportovaných do táborů.

Oběti obvykle nechápali, že jsou na cestě vstřic smrti a jejich zkušenosti jsou ovlivněny tímto faktem.




Fotografie č.1, Příjezd do Osvětim-Birkenau - prarodiče Lili Avraham a SheindeleFotografie č.1, Příjezd do Osvětim-Birkenau - prarodiče Lili Avraham a Sheindele
Fotografie č.2, Příjezd do Osvětim-Birkenau – bratři Lili Yisrael (Sril) a ZeligFotografie č.2, Příjezd do Osvětim-Birkenau – bratři Lili Yisrael (Sril) a Zelig
Fotografie č.3, Příjezd do Osvětim-Birkenau – (Siddy Miller)Fotografie č.3, Příjezd do Osvětim-Birkenau – (Siddy Miller)
Fotografie č.4, Příjezd do Osvětim-Birkenau – (Označeni zleva doprava Chana Goldbergrová, dcera Cvi Weisse, Chaja Halpertová, vnuk Chany Goldbergové)Fotografie č.4, Příjezd do Osvětim-Birkenau – (Označeni zleva doprava Chana Goldbergrová, dcera Cvi Weisse, Chaja Halpertová, vnuk Chany Goldbergové)



Na cestě do Osvětimi


Dopisy na rozloučenou:

  1. Neznámý Žid vyhodil následující vzkaz pro příbuzné žijící ve varšavském ghettu z okna vlaku směřujícího do vyhlazovacího tábora Osvětim.
  2. Plonsk, 16.prosince 1942

    Prosím vhoďtě tento dopis do nejbližší poštovní schránky. Je ráno. Jedeme s celou rodinou vlakem. Odjíždíme s prvním transportem. Plonsk je čistý (bez Židů, německý výraz). Pozdravujte od nás Bamovi, bydlí na ulici Niska 6.
    S pozdravem,[1]

  3. Tento dopis byl nalezen u vlaku, který směřoval do Osvětimi. Napsal jej Žid David rodině ve varšavském ghettu.
  4. Legionowo, 16. prosince 1942

    Dodatečná platba – 18 grošů, Varšava, ul. Nalewki 47/19

    Prosím vás o odeslání tohoto dopisu. Dnes jsme odjeli z Plonsku, celá rodina, všichni Židé. Dáváme na vědomí, že jedeme na svatbu.*
    Nashledanou, David[1]

    *Svatba znamená vyhlazení. Židé používali určité výrazy v jidiš nebo hebrejštině, aby obešli německou cenzuru a mohli vyjádřit své myšlenky a plány.
Osobní svědectví

Cecilie Klein-Pollack

Narodila se v roce 1925 v Jasině, Československu (oblast byla v té době pod maďarskou správou), Jela stejným vlakem jako Lili Jacob. Z Osvětimi byla převezena do tábora Holleischen (Holýšov) v Sudetech a tam se dočkala osvobození britskou armádou. V srpnu 1945 se vdala a stala se matkou 3 dětí. V současné době žije ve Spojených státech amerických.

Bylo nás kolem osmdesáti v jednom vagoně. Vlak byl pro dobytek, nejednalo se o běžný vlak. Byl to dobytčák, ve kterém jsme se málem udusili... místo záchodů jsme dostali několik kbelíků. Několikrát jsme během cesty stavěli a oni řekli švagrovi...Švagr byl s námi, taky sestra a jejich malý Danny, moje máma a já. Byli jsme všichni pohromadě v jednom vlaku, sestru odvezli již dříve z Jasiny, ta s námi nebyla...Když jsme po dlouhé době zastavili, nařídili švagrovi, aby vynesl plné kbelíky a naplnil je vodou. Se stejných kbelíků, kam jsme vykonávali potřebu, jsme museli pít vodu....a pak švagra varovali, že pokud někdo uteče, tak nás všechny zastřelí...Moje maminka se snažila být u mě co nejblíž a objímala mě a chlácholila- nevěděli jsme, co nás čeká, že nás zabijí. Pamatuji si, nikdo nedokázal pochopit, že budou schopni vraždit malé děti.[2]

Livia Lieberman

Narodila se v městě Oradea, Transylvánii v roce 1922. Po několika měsících mučení maďarskou policií v ghettu, kde byla uvězněna, následoval pobyt v Osvětim-Birkenau od května 1944.

Naložili 70-75 lidí do malého nákladního vagonu, obklopovalo je sžíravé vedro bez kapky vody. Okna zavřená, vagon zaplombovaný. Vlaky se dávaly pomalu do pohybu, cesta se zdála nekonečná. Lidem, kteří byli uvězněni vevnitř se zdálo, že toto utrpení nikdy neskončí. Žádný z maďarských četníků neprojevil sebemenší soucit a ochotu pomoci. Ba právě naopak, jakmile se naskytla příležitost, tak ještě přidávali k našemu utrpení. Lidi se dusili a prosili o otevření oken na několik minut. Tito antisemitští policisté byli ochotni otevřít okno pouze za úplatek – zlaté hodinky za 5 minut čerstvého vzduchu. Výkřiky z ostatních vagonů prozrazovali, že smrt některých byla způsobena udušením a dehydratací organismu. Malé děti plakaly, protože měly hlad, žízeň, nemohly dýchat.

Strašlivá cesta do Země Smrtihlava do krematoria v Osvětimi trvala 4 dni.[3]

Eliasz Skoszylas

Narodil se v Szemeisieze v roce 1916. Přijel do Osvětim -Birkenau v roce 1943 z Bedzinského ghetta. Odtud byl zavlečen do pobočného koncetračního tábora Gintergrube. V posledních měsících války kopal zákopy v Grietenbergu.

Slova nedokážou vyjádřit tragédii, která se odehrála. Vládl zde nepopsatelný chaos. Hnali nás jako dobytek a přitom kleli a křičeli na nás. Sténání utiskovaných lidí se mísilo s pláčem dětí a naříkáním žen. Bohužel naříkání neobměkčilo svědomí těchto bestií v pánské konfekci. Byli naprosto lhostejní a pracovali jako vraždící mašinérie. Házeli nás do vagonů jako pytle hadrů.Bez jídla, za strašného zápachu a nedostatku vzduchu jsme se vlekli žízniví a bez naděje. Zdálo se, že naše cesta nikdy neskončí.[4]

Imre Kertesz

Imre Kertesz se narodil roku 1922 v Budapešti, Maďarsku. V roce 1944 byl deportován do Osvětimi a za 3 dni do Buchenwaldu. Po válce pracoval jako novinář a překladatel německé literatury a filozofie. Kerteszovi byla v roce 2002 udělena Nobelova cena za literaturu

.

Svítání venku bylo chladné a voňavé, nad širými pláněmi chuchvalce šedé mlhy, a vtom znenadání, ostře jako tón trubky, je odkudsi prořízl ostrý, tenký, rudý paprsek a já jsem pochopil, že právě vidím východ slunce.Bylo to krásné a vlastně zajímavé: doma touhle dobou zpravidla ještě spím. Spatřil jsem taky před sebou, vlevo, nějakou budovu, zastrčenou staničku nebo snad předzvěst většího nádraží. Byla docela malá, šedá a dosud naprosto liduprázdná, se zavřenými okny a s tou směšně strmou střechou, jaké jsem tady cestou viděl už včera:před mýma očima se z té mlhy vyloupl a zpevnil její obrys, její šeď se proměnila ve fialovou a okna se současně s dopadem prvních slunečních paprsků zaleskla rudě. Všimli si toho i jiní a sám jsem o tom taky řekl zvědavcům za svými zády. Ptali se, jestli tam nevidím název obce. Viděl jsem v tom rozbřesku dokonce dvě slova, na užší straně budovy proti směru naší jízdy, na zdi pod střechou: tím špičatě vykrouženým německým písmem tam bylo napsáno „Auschwitz-Birkenau“, s dvojitým vlnitým spojovníkem uprostřed. Marně jsem pátral ve svých zeměpisných vědomostech a moudřejší nebyli ani ostatní.[5]

Primo Levi

Narodil se v Turínu v Itálii v roce 1919. V lednu 1944 ve věku 24 let ho zajala italská fašistická milice a odvezla do Osvětimi. 27. ledna 1945 po osvobození tábora se vrátil do Itálie. Je autorem mnoha knih o Osvětimi, které se staly klasikou. Mezi nimi „Je-li toto člověk.“ V roce 1987 spáchal sebevraždu.

Dvířka se za námi okamžitě zavřela, ale vlak se dal do pohybu až večer. S úlevou jsme se dověděli místo našeho určení – Osvětim: jméno, které tenkrát pro nás nemělo žádný obsah, nějaký kus této země se tak nicméně musel jmenovat.

Škvírou jsme zahlédli známá i neznámá jména rakouských měst – Salcburk, Vídeň, potom českých, a nakonec polských. Večer čtvrtého dne začala být citelná zima, vlak projížděl nekonečnými temnými borovými lesy a očividně stoupal. Všude spousta sněhu...Když vlak zastavil, nikdo se už nepokoušel navázat spojení s vnějším světem, cítili jsme se už na „na druhé straně“. Přišla dlouhá zastávka v polích, potom se vlak velice pomalu rozjel a transport se definitivně zastavil za noci uprostřed temné a mlčenlivé pláně.

Primo Levi, Je-li toto člověk, Sefer 1995, přeložila Drahoslava Janderová, str.16-17.

Po práci s fotografiemi a četbě výpovědí se studenti budou zabývat následujícími tématy ve třídě nebo ve skupinách.

  • Během četby výpovědí se zamyslete nad odpovědmi na následující otázky:
    1. Jaké jsou podmínky popisované ve svědectvích.
    2. Jaké jsou zápachy a zvuky?
    3. Co se stalo s pojmem času? Jak je popsán?
    4. Vědí deportování něco o cíli cesty.
    Poznámka pro učitele:

    Otřesné fyzické podmínky: tlačenice, nedostatek vzduchu, nedostatek soukromí pro hygienu, stejné kbelíky na vodu a vykonávání potřeb. Všude se vine nevábný zápach a křik lidí provázející úmrtí dospělých i dětí. Někdy se též mísí s řvaním vojáků. Většina lidí něměla nejmenší ponětí o cíli cesty. Jen pár jedinců znalo místo určení. Podle výpovědí Imre Kertesze a Prima Leviho jméno Osvětim pro ně nic neznamenalo, tato neznalost jim poskytla vlastně i přechodný pocit bezpečí.

Svědci vypovídali z pohledu vězňů, kteří byli deportováni vlakem. Následuje svědectví z jiného úhlu. Tadeusz Borowski byl polský vězeň, který byl zavřen za činnost v odboji. Pracoval v „Komandu Kanada“* a popisuje příjezd vlaku do tábora:

„Přijíždí transport.“ Někdo řekl. Vidíme vlaky v zatáčce, dobytčáky jedou k nám, z lokomotivy se vyklání strojvůdce, mává a píská na píšťalku. Lokomotiva píská s kříkem, dýmem, vagony se pomalu přibližují k rampě. V zatarasených malých oknech se objevují tváře bledých, chřadnoucích, vyčerpaných tváří, ustrašené ženy, neoholení muži. Zírají v úžasu na zastávku. A pak se najednou uvnitř vagonu hýbají a tlačí se proti dřevěným prknům. „Vodu! Vzduch! “ – zoufale křičí.[6]

  • Jaký je popis lidí v tomto svědectví?


* Když vlak přijel, vězni byli přinuceni ponechat zavazadla na rampě. Pracovníci „Komanda Kanada“ byli přinuceni shromáždit zavazadla, roztřídit a dát je do skladu do pobočky „Kanada“ – nazývané tak podle bohatství, které je tradičně s Kanadou spojováno. Z Kanady putovali cenné věci do Třetí říše. Tato skupina nucené práce byla založena v létě 1942 v Osvětimi. V lednu 1943 muže z „Kanady“ převedli do Birkenau. Počet vězňů v této skupině se zvyšoval, tak jak příježdělé do tábora více transportů. Nejvíce v Komandu Kanada pracovala asi tisícovka mužů a žen.


Příjezd do Osvětim-Birkenau

Cecilia Klein-Pollack

Dojeli jsme do Osvětimi. V okamžiku, kdy se otevřeli dveře, objevili se vězni v pruhovaných uniformách.Přišli k našemu vlaku a a začali na nás křičet, ať okamžitě všechno odložíme a jdeme. Švagr měl snad zázrakem ještě u sebe hodinky. Zeptal se: „Co se to tu děje?“ Zezdola se ozýval nářek a křik v němčině...Sestra se okamžitě po otevření dveří vrhla z vlaku, protože Danny plakal a dusil se, cesta vlakem byla strašlivá, hrozná. Lidé omdlívali. Dávali jsme jim přičichnout k čichací soli, aby se probrali. Je nemožné popsat průběh cesty, byli jsme šťastní, že jsme dojeli. Mysleli jsme si: „Tak jsme tady, nic horšího nás už nemůže potkat.“[7]

Helena Cytron (po válce Ziporah Tahori)

Helena Cytron se narodila roku 1922 v Československu. Na jaře r. 1942 jako dvacetiletá byla deportována do Osvětimi jedním z prvních transportů ze Slovenska. V táboře se dostala do různých pracovních skupin, mezi jinými i do „Komanda Kanada“. Díky této práci se jí podařilo zachránit sestru Šošanu. V roce 1945 společně se sestrou šly na pochod smrti a po osvobození emigrovaly do Izraele. Měla 2 děti, žila v Tel Avivu až do smrti v roce 2006.

Hned jak jsme přijeli do Osvětimi začali na nás křičet:„Alles Raus!“ „Všichni ven,rychle!“ Všechno se seběhlo rychle za velkého křiku. Když jsme se vzpamatovali a konečně byli schopní se postavit na nohy, které ztvrdly po dlouhém sezení, začli nás bít. Od okamžiku, kdy jsme se dostali ke dveřím nás bili rákoskami za pomalý pohyb, všude kolem nás esesáci a psi. Když jsme se dostali z vagonu, přikázali nám odevzdat zbylé šperky – drobné náušnice, hodinky.[8]

Batya Druckmacher

Narodila se v Lodži v roce 1914. Před válkou byla v domácnosti a v lodžském ghettu se starala o děti. Do Osvětimi-Birkenau přijela v roce 1944, přežila pobyt v Osvětimi, Bergen-Belsenu, pracovní tábory v Německu a Dachau.

20.října 1944 poslali všechny Židy z ghetta do Osvětimi. Přijeli jsme pozdě v noci a seděli ve vagonech až do šesti hodin ráno. Z dálky jsme viděli, jak odvádějí bosé a vyholené muže na práci. Žebrali o kousek chleba, my se za několik dní ocitnem na jejich místě. Mezi lidmi vypukla panika. Lidé křičeli a německé kápo je švihal holí po chodidlech. Hodili jsme jim chleba, aniž bychom si všimli kápů se psy, kteří procházeli kolem.[9]

Feige Sauberman

Narodila se v Klementowě v roce 1922. Byla deportována z nucených prací pro BMW v Mnichově do Osvětimi. Po Osvětimi byla vězněna v Bergen Belsenu a dalších třech táborech až do osvobození.

18.května 1944 jsme přijeli do Osvětimi. Byla noc. Přes utrpění a beznaděj, kterou každý pociťoval, jsme se zajímali o náš další osud. Naším jediným zdrojem informací byli esesáci, kteří nás doprovázeli do Osvětimi. Odpovídali vyhýbavě. Když jsme viděli kouřící komín, ptali jsme se, co je to za továrnu. Cynicky se nám vysmáli a řekli, že je to kantýna, kde vaří kávu pro dělníky. Když jsme se dostali blíž okamžitě jsme pochopili o jaký druh kantýny se jedná.[1]

Imre Kertesz

Potom už mě probudil okolní rozruch a pohyb. Venku teď už svítilo slunce naplno. Vlak zase pokračoval v jízdě. Zeptal jsem se kluků, kde jsme a říkali, že pořád na stejném místě, zrovna jsme se rozjeli:takže mě zřejmě probudilo právě to trhnutí, zdá se. Ale teď už není pochyb, dodali, vpředu jsou vidět továrny a nějaká osada. Za chvíli hlásili od okna, a taky jsem si toho všiml sám podle rychlého střídání světla a stínu, že jsme projeli jakousi klenutou bránou. Za další chvíli se vlak zastavil a lidé od oken oznamovali velice rozčileně, že vidí stanici, vojáky, lidi. Mnozí se začali ihned sbírat, oprašovat, někteří, hlavně ženy, se chvatně upravovali, česali. Naproti tomu zvenčí jsem slyšel blížící se údery, rachot, řinčení dveří, změť hlasů a pokřikování lidí valících se z vlaku, takže jsem musel uznat: není pochyb, jsme u cíle, opravdu.Měl jsem docela přirozeně radost, cítil jsem však, že jinou, než jakou bych měl dejme tomu včera nebo spíš předevčírem. Potom to zarachotilo i na dveřích našeho vozu a kdosi, asi jich bylo víc, odšoupl ty těžké dveře.
Nejdřív jsem zaslechl jejich hlasy. Mluvili německy nebo jakýmsi jazykem němčině velice podobným, a zřejmě všichni najednou. Pokud jsem tomu rozuměl, přáli si, abychom vystoupili. Místo toho však jakoby se spíš oni drali nahoru mezi nás, prozatím jse neviděl nic. Ale hned se rozneslo, že kufry a zavazadla zůstanou, kde jsou. Později – vysvětlovali, překládali a šíříli tu zprávu kolem dokola – všichni dostanou samozřejmě zpět, co komu patří...Konečně jsem spatřil zdejší lidi. Byl jsem velice překvapen, vždyť jsem koneckonců teď viděl poprvé v životě – alespoň takhle zblízka - opravdové trestance v pruhovaných mundúrech zločinců, s lebkami dohola ostříhanými, s kulatými čepicemi.[11]

Fotografie č.5, Příjezd do Osvětim-BirkenauFotografie č.5, Příjezd do Osvětim-Birkenau
Fotografie č.6, Příjezd do Osvětim-BirkenauFotografie č.6, Příjezd do Osvětim-Birkenau
Fotografie č.7, Příjezd do Osvětim-BirkenauFotografie č.7, Příjezd do Osvětim-Birkenau
Fotografie č.8, Příjezd do Osvětim-BirkenauFotografie č.8, Příjezd do Osvětim-Birkenau
Fotografie č.9, Příjezd do Osvětim-BirkenauFotografie č.9, Příjezd do Osvětim-Birkenau
Fotografie č.10, Příjezd do Osvětim-BirkenauFotografie č.10, Příjezd do Osvětim-Birkenau
Fotografie č.11, Příjezd do Osvětim-BirkenauFotografie č.11, Příjezd do Osvětim-Birkenau


  • Podívejte se na fotografie: Co se můžeme dozvědět o tom, jak chápou místo, kde se ocitli?
    Poznámka pro učitele:
    Přivezli s sebou zavadla, kartáčky na zuby, oblečení, nádobí. Mysleli si, že mají být přestěhováni a tak sbalili všechny věci o kterých si mysleli, že jsou důležité včetně cenností na podplácení.
  • Jak popisují prostředí, tempo, zvuky a zápachy se kterými se při příjezdu setkávají?
  • Jak můžete vysvětlit rozdíly ve výpovědích Heleny Cytron a Batyi Druckmacher o velmi agresivním jednání Němců při příjezdu a to co vidíte na fotografiích?
    Poznámka pro učitele:
    Důležité je si uvědomit motivaci fotografů, důvody proč fotografie znázorňují určité skutečnosti a realitu. Pro úplný obraz je nutné pracovat s výpovědˇmi obětí. K některým transportům se Němci v rámci vytváření iluze chovali nenásilně.
  • Proč se nacisté chovali tak jak se chovali? Proč křičeli a prováděli vše rychle?
    Poznámka pro učitele:
    Zběsilé tempo nedávalo prostor pro přemýšlení. Lidé pouze plnili příkazy. Nezbýval čas na pochopení situace nebo odpor. Toto chování bylo součástí procesu dehumanizace a vyhovovala pachatelům.
  • Jak a proč Němci klamali oběti o skutečné situaci?
    Poznámka pro učitele:
    Němci se snažili, aby celý proces vypadal co nejvíce „normální“. Bylo také důležité skrývat celý proces před okolním světem. Někdy dovolili deportovaným odeslat pohlednice, ve kterých hovořili o budoucnosti. Sanitka Červeného kříže dodávala pocit bezpečí, ve skutečnosti skrývala Cyklon B.

dál



[1] Last Letters from the Shoah (Poslední dopisy z holocaustu),redigoval Zwi Bacharach (Jeruzalém: publikace Yad Vashem a Devora Publishing, 2004) str.92,93.
[2] United States Holocaust Memorial Museum, interview s Cecilií Klein-Pollack, 7. května 1990, RG- 50.0300107
[3] Livia Lieberman, Archív Yad Vashem, M49 E/80.
[4] Eliasz Skoszylas, archív Yad Vashem, M49E/227.
[5] Imre Kertesz, Člověk bez osudu, Academia 2003, str.58-59, přeložila Kateřina Pošová.
[6] Tadeusz Borowski: This Way for the Gas, Ladies and Gentlemen ( Dámy a pánové, do plynu tudy prosím) (Londýn: Penquin 1976, str.36)
[7] United States Holocaust Memorial Museum,interview s Cecilií Klein-Pollack, 7.května 1990, RG-50,0300107
[8] Helena Cytron, archív Yad Vashem 03/6766,VT 185.
[9] Batya Druckmacher, archív Yad Vashem, MIE/555.
[10] Feige Sauberman, archív Yad Vashem, M49E/2518.
[11] Imre Kertesz, Člověk bez osudu, Academia 2003, str.59-60, přeložila Kateřina Pošová.