Friends  |  Press Room  |  Contact Us

The International School for Holocaust Studies

Všude se cítím trochu špatně

Rozhovor s Tomášem Frittou Haasem



Tomíčkovi k jeho 3. narozeninám je ilustrovaná knížka, kterou věnoval malíř Bedřich Fritta roku 1944 v terezínském ghettu svému synovi Tomášovi ke třetím narozeninám. Na první straně je nakreslený narozeninový dort se třemi svíčkami, pak otec nabízí synkovi přání na rok 1944 - obrázky sochy Svobody, láhve jahodové šťávy, holubice s olivovou větví v zobáčku a obrovského slunce. A na další straně namaloval Fritta Tommymu celou stránku dobrot k dalším narozeninám. Redaktorka časopisu Ha'arec, v němž vyšel velký článek o Tomášovi F. Haasovi, nazvala knihu ilustrovanou poslední vůlí. Jako by otec věděl, že to jsou poslední narozeniny, kdy je se synem. Na dalších stránkách totiž přemýšlí o tom, čím Tommy bude, až vyroste. Možná že budeš inženýr. Nebo slavný detektiv? Boxer? Malíř? Hlavně nebuď obchodník, prosí otec a přidává nelichotivý obrázek pruského obchodníka... Kniha Tomíčkovi k narozeninám už vyšla v Německu, ve Švédsku, v Japonsku, v Holandsku a v dalších zemích (v roce 1998 v České republice). Letos vyšla v anglické a hebrejské verzi také v Izraeli.


Pamatujete si na ty narozeniny, ke kterým jste knížku dostal?

Pamatuji a velmi dobře, protože já jsem ji dostal až v osmnácti letech, kdy mi ji předal můj nevlastní otec Leo Haas. Nepamatuji si ale na období, kdy byla kniha napsána. Dostal jsem ji teoreticky ke svým třetím narozeninám, ale ze všeho, co se dělo v Terezíně až do osvobození, si nepamatuji vůbec nic.

Vy jste se narodil v Terezíně?

Ne. Narodil jsem se v Praze 22.1.1941. Můj otec Bedřich Fritta odjel do Terezína v roce 1941 a já s mámou ve dvaačtyřicátém.

V Terezíně jste žili společně?

Žili jsme společně až do doby, kdy propukla známá aféra terezínských malířů. Pak jsme byli z Terezína deportováni do Malé pevnosti, kde jsme měli status politických vězňů. Jak známo, Malá pevnost nebyla jen židovská věznice, ale i Židi tam byli přemisťováni - jako z trestu, jako političtí vězni.
Moji otcové, tedy můj otec Bedřich Fritta a můj pozdější adoptivní otec Leo Haas, patřili ke skupině terezínských malířů. S nimi tam byli Otto Ungar, Karel Fleischmann, Petr Kien a další. Když přišla delegace Mezinárodního červeného kříže, vyptávali se. Chceme vidět tohle a tohle. Němci se divili, jak o existenci určitých míst vědí, a pochopili, že někdo vynáší ven informace. Zahájili pátrání a zjistili, že umělci pašují ven pravdivé obrázky terezínského ghetta. Němci to nazvali propagandou hrůzy. Ty obrázky malovali tajně po večerech. A mezi obrazy byla i tato kniha. Jediný, kdo přežil, byl Leo Haas, a ten věděl, kde jsou obrazy a kniha na různých místech v Terezíně poschovávané. Byly ve sklepích, zazděné, na půdách, v matracích.
Bedřich Fritta i Leo Haas byli deportováni do Osvětimi, otec zemřel brzy po příjezdu, byl vyčerpán a nemocen. Leo Haas měl velmi zajímavý osud. Jakmile přijeli do Osvětimi, bylo pár malířů vybráno, aby pro Němce padělali cizí valuty. (Kdysi o tom vyšla u nás knížka od Iva Burgera: Jak jsem padělal dolary.) Ženy a děti zůstaly v Terezíně jako rukojmí, pro případ, že by muži utekli - pak by nás zlikvidovali. Na Malé pevnosti jsme zůstali až do konce války, tedy asi tři čtvrtě roku. Dodnes mám doma průkaz nejmladšího politického vězně.

Jak to bylo po válce?

Adoptovali mě Leo Haas a jeho žena Erna, která mi zřejmě v Malé pevnosti zachránila život. Moje pravá matka totiž zemřela v lednu 1945 v Terezíně na tyfus ve stejné cele, kde jsem byl já, a moje druhá matka Erna se pak o mě starala. S ní jsem se také vrátil. Leo Haas byl po válce velmi politicky činný, hned po návratu vstoupil do komunistické strany (možná tam byl už v lágru, to nevím přesně) a stal se politickým karikaturistou. Začátkem padesátých let zemřela na následky koncentráku moje adoptivní matka, byla na tom strašně špatně, pila, měla cirhózu jater. Otec, pro kterého byla situace v Rudém právu po procesu se Slánským trošku nejistá, dostal tehdy lákavou nabídku přestěhovat se do NDR. Tak se přestěhoval a brzy se tam oženil. Já jsem tu zůstal a začal jsem se učit horníkem. Pro něj to bylo pohodlné, protože mě tam s sebou nechtěl.
Celou dobu, co jsem žil se svými adoptivními rodiči, jsem byl strašně prokomunisticky vedený. Když umřel Stalin, šel jsem do školy s černou páskou na rukávě. Děti se mě ptaly, co se stalo. Umřel mi otec, povídám. Ale my jsme ho včera viděli, divily se děti. Můj otec, generalissimo Stalin, odpověděl jsem. Ale stejně mě nikdy nevzali do Pionýra. Nikdy! Byl jsem jediný ze třídy, kdo se tam nedostal, a přitom jsem byl z takové rodiny...

Proč jste šel na horníka? Také z uvědomělosti, jak se říkávalo?

V té době to byla móda. Na učilišti jsem se seznámil s pražským knihkupcem Bohumilem Fišerem. Oba jsme po roce odešli. On ze zdravotních důvodů, a mě vyrazili: napsali otci, že nevědí, jestli jsem nešikovný, nebo slabomyslný, nebo si ze všech dělám legraci. Pak jsme se oba začali učit knihkupcem. Ale tři měsíce před koncem, když už jsem byl skoro vyučený, jsme psali nějakou práci z civilní obrany a tam byla taková záludná otázka: Jak se člověk může ochránit proti atomovému výbuchu? Standardní odpověď zněla - otočit se proti epicentru patama a přikrýt se papírem. Jenomže já jsem napsal, že se otočím patama k východu a přikryju se Rudým právem, protože je největší a nejčtenější. A ten den jsme vyletěl.
Pak jsem začal pracovat po fabrikách, pracoval jsem asi tři roky jako pomocný dělník v AZKG, což byla také úžasná zkušenost. Tehdy tam vlastně nepracoval nikdo jiný než vyhozená inteligence v rámci akce 70 tisíc do průmyslu. To šel člověk po chodbě a zdravil: Dobrý den, pane doktore, Dobrý den, pane inženýre." Tím, a vlastně už o něco dřív, skončilo moje komunistické období a začal jsem vidět všechno úplně jinak.
Pak jsem šel na vojnu, tam jsem měl taky šílený maléry: sloužil jsem s Petrem Chudožilovem a Prokopem Voskovcem. Začátkem roku 1964jsem na židovské obci poznal Věru, svoji ženu, a téhož roku jsme měli svatbu ve Staronové synagoze. Byla to jedna z prvních židovských svateb po dlouhé době. Oddával nás ještě rabín Richard Feder.

Nedávno se konalo už třetí setkání Dětí Maislovky, židovské mládeže, která se před rokem 1968 stýkala a sdružovala na základě své příslušnosti k pražské židovské obci. Jaký byl tehdy váš vztah k obci?

Obec měla tenkrát jinou strukturu: do Staronové chodili skoro výhradně ortodoxní Židé z Podkarpatské Rusi, do Jeruzalémské chodili pražští Židé. Dnes se ten rozdíl trochu smývá, ale tenkrát to tak bylo. Židovská obec pro nás byl pevný bod, kde jsme se scházeli a odkud jsme společně někam chodili. Nelze říct, že jsme se scházeli na základě náboženství, spíš na základě našeho židovství. Zažili jsme fantastické věci - setkali jsme se s Allenem Ginsbergem, když byl v Praze, setkali jsme se se Šlomo Carlebachem, přednášeli nám Erich Kulka, Miki Roth a další. Pamatuji si, že když se na obci rozpouštěla knihovna, a byla to úžasná knihovna!, přišel Miki a řekl mi: Vem si dvě tři knihy Talmudu. Byl to úplný Talmud, nevím už z kolikatého století, ale starý. A já povídám: Co s tím mám dělat? Když byl Jom kipur, šli jsme samozřejmě do synagogy, na Roš hašana a tak. Ale všechno to bylo takové židovsko-společenské. Nebylo to jako dnes. Ale byla to absolutní židovská renesance, bylo to fantastický. A je šílená škoda, že dnes tu něco podobného není. Že jsou všichni pryč.

Přátelství vydržela?

Já mám dvě společnosti, ve kterých se dobře pohybuji. Společnost Terezíňáků, kteří jsou o hodně starší než já, ale pamatují si mě, když jsem byl v Terezíně. A já k nim mám dobrý vztah. Pak se stýkám s lidmi, kteří odešli. Všichni se známe, znají se i naše děti. Takhle to tady mělo vypadat. Kdyby nepřišli Rusové, je možné, že bychom koketovali s myšlenkou odejít, ale asi bychom neodešli.

Většina židovské mládeže po invazi v srpnu 1968 emigrovala. Vy jste odjel do Izraele.

Já jsem chtěl původně do Kanady, protože jsme kdysi s ženou viděli nádherný film o kanadských lesích a říkali jsme si: Tam půjdem. Pak jsme přijeli do Vídně a před Jointem a před Hyattem byly šíleně dlouhý fronty. Přišli jsme na Sochnut, na Jewish Agency - a tam nebyl nikdo. Všechno nám slíbili, že tam můžeme dělat, cokoli nás napadne. To bylo v září roku 1968. Dva dny před Jom kipur téhož roku jsme přišli do Izraele. Z dnešního pohledu vidím, že to byly fantastický roky, i když jsem po pěti letech odešel. Musím říct, že dnes je mi Izrael, pokud jde o identitu, nejbližší. Momentálně žiju v zemi, kde jsem se narodil a jejíž řeči samozřejmě nejlépe rozumím. Kdybych ale měl diskutovat o otázce, kde se cítím doma - protože já už to doma nemám, to doma zmizelo - tak se pořád cítím nejlíp v Izraeli.

Jak jste v Izraeli žil?

Přišli jsme nejdřív do Berševy, do ulpanu, tzv. akademického ulpanu, tenkrát to ještě platil Sochnut, a půl roku jsme se učili hebrejsky a seznamovali se s Izraelem. Berševa byla tehdy ještě malé město, byl tam krásný beduínský trh a zeleninový trh, který později vyhořel. Do ulpanu chodili zástupci různých firem a my jsme chodili do kibuců. Byla to krátce po šestidenní válce euforická doba, přistěhovalci si pohebrejšťovali jména. Jmenujeme se Tomáš a Věra Haasovi, představovali jsme se, a oni na to: Ne ne, to není žádný jméno, budete se jmenovat Moše a Cipora Golan. Já jsem odpověděl: Ne, takhle se jmenovat nebudu!
Krátkou dobu jsme chtěli jít do kibucu Revivim, kde dlouho žila Golda Meirová, to byl krásný kibuc. Jenže už jsme měli dva syny, Davida a Daniela, a vadilo nám, že děti bydlely odděleně. Dnes to tak už není, ale tehdy bydlely děti zvlášť. Proto jsme nakonec do kibucu nešli. Víte, já jsem dodnes zůstal levicově orientovaný a idea kibuců se mi strašně líbila.

A po ulpanu?

Pak jsem šel pracovat do vojenského průmyslu. I odtud jsem musel brzy odejít, protože jsem byl tak nešikovný zámečník, soustružník a frézař, že jsem zničil nějaký šíleně drahý kus letadla nebo čeho. Hned vedle továrny byla benzinová stanice, tam jsem pracoval v noci, což bylo dobrý. Přes den jsem se učil se soukromou učitelkou. Pak jsem našel inzerát v novinách, že poměrně známá škola Ort Singalovsky v Tel Avivu hledá skladníka. Ředitel mi při pohovoru řekl: Když vás tak vidím, jsem si jistý, že budete šíleně špatný skladník, ale - a to je na Izraeli fantastický - myslím si, že byste možná mohl být dobrý tajemník. Tak jsem se stal na té škole tajemníkem a pracoval jsem tam až do svého odchodu ze země.
Ta léta v Izraeli mi zpětně připadají opravdu šťastná, možná to byla nejšťastnější léta mého života. Přesto, že se mi hrozně stýskalo po Praze. Dostali jsme miniaturní byt v Cholonu u Tel Avivu a v tom bytě v jednom malým pokojíku jsem si vlezl na štafle a týdny jsem maloval pražský domečky, Karlův most a paláce. Nedostali jsme se do čtvrtí, kde byli čeští Židé, ti byli spíš v Kironu, v Cahale. Byli jsme chudí a taky asi hloupí, protože jsme se nepokusili vyběhat si lepší byt někde jinde. V Cholonu bylo hodně sefardských Židů a bydleli tam také samaritáni, k nim chodil můj syn do mateřské školy. Byla to intenzivní léta a možná, že kdybychom bydleli v těch česko-židovských čtvrtích, tak bychom toho zdaleka tolik nezažili.

Proč jste nakonec z Izraele odjeli?

Na to štěstí si člověk vzpomíná později. Když tam je, tak je mu vedro, je upocený, uhádaný a nic nefunguje - tenkrát. Proto jsem chtěl zpátky do Evropy.
Já jsem vedl spor kvůli autorským právům se scenáristou televizního seriálu Holocaust a autorem knihy Terezínští malíři Geraldem Greenem. Letěl jsem kvůli tomu do New Yorku, pak jsem strávil měsíc v Americe, potom jsem jel do Holandska. Strašně se mi líbilo v San Francisku a v Amsterdamu. Jenže manželka do Ameriky nechtěla a v Holandsku byly nějaké technické potíže. Mezitím vypukla jomkipurová válka. Šel jsem do Německa za Erichem Kulkou a začal jsem tam během deseti dnů pracovat na večerní univerzitě. Nejdříve jsem dělal administrativní práce, statistiky, pak jsem začal učit hebrejštinu. Rodina přijela za mnou a zůstali jsme pětadvacet let. Vystudoval jsem knihovnictví a stále učil hebrejštinu. Žili jsme v Mannheimu.

Nebyl pro vás život v Německu problematický?

Přišel jsem do Německa absolutně bez předsudků, s představou, že to je normální země. Teprve po čase jsem začal ledasčemu rozumět. Začal jsem poznávat Němce a jejich smysl pro pořádek, jejich neschopnost individuálně myslet. Já bych možná zopakoval to, co před několika týdny řekl Ignatz Bubis v rozhovoru pro Stern, a sice, že je hrozně zklamaný. Že po sedmi letech intenzivní práce má pocit, že na jedné straně jsou Němci a na druhé straně Židi a žádná velká tendence k sbližování tu neexistuje. Jeden druhého nechápe - a snad ani chápat nechce.
V normálním životě, kde máš rodinu a práci a přátele, je skoro jedno, kde člověk žije, pokud není v nebezpečí. Měli jsme spoustu židovských přátel, německých jen málo. Žili jsme úplně normální život. Ale je pravda, že čím je člověk starší, začíná se ptát, jestli to musí být, jestli tam musí zůstávat. Tragikomické je, že oblíbenou šabatovou zábavou Židů v Německu je nadávání na Němce.
Pamatuju si, že jednou přijel nějaký izraelský přítel, jako obvykle jsme dělali obrovský šabat, sedělo tam většinou tak patnáct dvacet lidí. Jako vždycky jsme nadávali na Němce a on nás poslouchal a povídá: No, vy máte ale vážný problém.
A ten problém tu je a opakuje se i u další generace. Moje děti v Německu žijí, studují, pracují, ale v podstatě sedí na kufrech, nemají žádnou německou identitu. Je to do značné míry pohodlné.
Člověk žije normálně, celkem bez problémů, jen o šabatech se holt nadává na Němce... Zajímavé je, že vždycky když odněkud odejdu, začne se mi stýskat. Stýská se mi po dětech, které jsou v Německu, stýská se mi po přátelích. Ale do Mannheimu je to pět a půl hodiny, takže takový problém to není.
Ptá se pan Kohn pana Roubíčka, kde se cítí nejlíp, a on odpoví: Na cestách. A hezčí varianta téhož: Ptá se Roubíček Kohna: Pane Kohn, jezdil jste po celém světě, kde se vlastně cítíte nejlíp? A pan Kohn odpoví: Víte, já se vlastně všude cítím trošku špatně... Tak takhle to se mnou trochu je.

Dnes se skoro po třiceti letech vracíte do Čech. Je v tom nějaká logika, nebo je to spíš shoda okolností?

Neřekl bych, že to je shoda okolností. Za prvé k tomu mám osobní důvody, protože jsem tu poznal někoho, s kým chci žít tady - před několika lety jsem ovdověl. Zjistil jsem, a hlavně po smrti mé ženy, že můj pobyt venku ztratil význam. Dokud jsme byli rodina, všichni pohromadě, mohli jsme být tam nebo tady nebo někde. Ale tím, že odešla manželka, zůstal jsem sám. Moje děti žijí se svými partnery, dostal jsem možnost odejít do penze. A tak vidím své místo spíš tady.

Pražská obec se v náboženském smyslu definuje jako ortodoxní. Mimo to zde existují tendence konzervativní, sdružení Bejt Praha, na druhé straně bylo 15. srpna otevřeno chasidské lubavičské centrum Chabad. Kde vy v tomto spektru vidíte své místo?

Odpovím krátce: ani v jedné společnosti své místo nevidím. Do každé společnosti mohu přijít, v každé společnosti se mohu něco naučit a cítit se dobře, ale na základě toho, co jsem prožil a co jsem viděl, nemůžu dnes prohlásit tady budu. Já nejsem konzervativní, nejsem určitě ortodoxní, ale v každém případě (a to nemá ani s ortodoxií, ani s reformou nic společného), jsem věřící Žid. Jestli jím to, nebo ono, jestli jezdím, nebo nejezdím na šabat, jestli chodím vždycky do synagogy, nebo nechodím, to je jiná věc, ale určitě věřím na stejného Boha jako ti druzí.

Knížka Tomíčkovi k narozeninám vyšla letos v Izraeli. Vy jste se představení publikace izraelské veřejnosti osobně zúčastnil. Jaké to bylo?

Byla to velká sláva. Mimo jiné jsme knihu předali paní Weizmanové: nejdřív bylo těch deset oficiálních minut před kamerami, ale pak jsme s ní seděli alespoň dvě hodiny úplně soukromě a udělalo to na mě úžasný dojem. Je to žena, která si získala veřejné mínění zejména svojí tolerancí a snahou pomoci potlačovaným skupinám. Potom jsem byl pozván do několika škol a děti reagovaly fantasticky. Kudy jsem chodil, tudy jsem brečel, protože to bylo opravdu hrozně dojemné. V jedné škole mi udělali koncert na přivítanou, všichni tam seděli a vyptávali se na všechno možné. Nejzajímavější je, že ta kniha má už svůj vlastní osud, jde si už trošku sama svou cestou. Čas od času ji někdo vidí a řekne: Pro tu knihu musím něco udělat. Přítel, který pracuje na diamantové burze v Tel Avivu (velká část jeho rodiny skončila v koncentračních táborech), knihu viděl a řekl, že cítí osobní povinnost ji vydat. Vyšla sice v Jad vašem, ale byla privátně sponzorovaná. Viděl jsem reakce dospělých. Lidé říkali: Na takovou knihu jsme čekali.
Ze všech zemí, kde vyšla, vyvolalo izraelské vydání největší emociální ohlas. Dnes vychází už ve třetím dotisku. Během mé návštěvy se zrovna konal Mezinárodní knižní veletrh v Jeruzalémě a tzv. šavua sefer - tedy týden knihy v Jeruzalémě a v Tel Avivu. Viděl jsem, jak byli dospělí lidé dojati a říkali: S touhle knihou můžeme za svými dětmi. Ta kniha je kniha života, to za prvé, a je to kniha optimistická, přes okolnosti, za kterých vznikla.

Co znamená pro vás osobně?

Když tou knihou listuju, dostávám husí kůži. I kdyby to bylo potisící. Všichni mají rodiče, na které se pamatují. Já ne. Když se dotýkám těch obrázků, jako bych byl s nimi. Dodneška strašně rád poslouchám cokoli o svých rodičích. Při padesátém výročí transportů do Terezína jsem potkal jednoho muže, teď žije v Americe. Znal rodiče a vyprávěl, že máma nosila brýle, strašně kouřila, mluvila hlubokým hlasem a měla úžasný smysl pro humor. Teď vím, že moje matka byla jako já. Knížka mi přináší blízkost k rodičům.

Vnímání a zkoumání holocaustu prošlo určitým vývojem. Je tady snaha kapitolu holocaustu uzavřít a na druhé straně se holocaust neustále zpřítomňuje, vznikají muzea, která vedou detailní výzkumy atd. Existuje mínění, že z holocaustu postupně vzniká jakási instituce, jakési náboženství. Jak to vnímáte?

Vzhledem k tomu, že jsem tak dlouho žil v Německu, odpovím jednoduše. Existují menší holocausty - vyvraždění Arménů v Turecku, existuje Kosovo, ale myslím, že povinnost říkat, co se stalo s Židy, je tu pořád, že by se to mělo, lidově řečeno, lidem pořád strkat pod nos. Nebezpečí, že se něco takového v jiné formě může stát znovu, existuje vždy. Myslím, že to tak musí být.

Ten spor je dobře patrný na diskusích kolem památníku v Berlíně.

Německo je ve zvláštní situaci. Němci hrozně rádi zaplatili miliardy marek na odškodněních - podle nich byla určitá morální povinnost vykonána a oni by rádi zapomněli. A to je v podstatě ten Boží trest - že na to budou upozorňováni i za sto let, i za dvě stě let. Mají prostě to Kainovo znamení. Když chci být nepříjemný, řeknu: Oni ho mít musejí. Přesto, že jsem tam měl dobré přátele, oni si musejí - stejně jako všechny ostatní národy - uvědomit hrůzu, co se stala. A musejí s tím žít dál.

Co plánujete do budoucna?

Budu zřejmě učit hebrejštinu. Budu určitě psát. Vždycky jsem psát chtěl, mnohokrát jsem začal, nikdy jsem nic nedokončil. Ale pro sebe to cítím jako povinnost. Nosím toho už v sobě až příliš. Nezáleží mi na tom, jestli to, co napíšu, vyjde, nebo jestli to zůstane v šuplíku, jestli to budou číst moje děti, nebo někdo jiný. A potom - chtěl bych pracovat na sociálním poli a věnovat se těm starým Židům, kteří tu ještě jsou a kterých je čím dál tím méně.

Staženo z www.holocaust.cz. Poslední změna 7. 8. 2011.